21. května 2014

Aktuálně k eurovolbám

Své jsem k nim řekl, ale tohle mě nadzvedlo. A píšu jen pár doprovodných řádků k odkazu na zprávu, kterou Babišmedia radši nepublikují. Přečtěte si prosím prvně tento odkaz.

Pokud vám stačí jenom shrnutí spíše odborného článku o energetické strategii, jde o toto: Polsko přišlo s iniciativou vytvořit kartel a kupovat ruský plyn jednotně pro celou EU. Konečně by tak vznikl účinný nátlakový prostředek a EU by začala Rusku konstruktivně čelit. No, a naše vláda, holedbající se svou proevropskostí, se chystá vrazit Unii kudlu do zad, neboť pro stát řízený jako firma je to prý výhodné. Přeloženo do češtiny, když už je to moje řemeslo: estébák si to kágébákem nerozhází. 

Přitom na kdejakou pitomost z Bruselu vstřícně předposraně kývneme. Ale když jednou za čas přijde z EU něco smysluplného, konstruktivního a charakterního, tak se uděláme pro sebe. Kdyby aspoň pro sebe. Podlézáme dubisku, které se nám už tolikrát vymstilo. Zrazujeme spojence, ale dlaň na dotace budeme nastavovat dál. Vláda bolševického agenta Babiše s loutkovým premiérem Sobotkou si tak může zahrát mariáš s vládami normalizačními a protektorátními. ANO, bude líp. Akorát si nikdo z voličů nepoložil předem otázku, komu bude líp. Kromě Agrofertu. 

Podle posledních průzkumů bolševici, socani a agrofertisti mají dostat v eurovolbách skoro 60 procent hlasů. Necelých 20 procent přijatelné strany, zbytek je propad. Ve výsledku to znamená, že naši evropskou reprezentaci má tvořit ze tří čtvrtin absolutní ksindl a ta zbylá čtvrtina vyplácá spoustu sil na to, aby se navzájem nesežrali. 

Největší vinu na tom mají ti, kdo na podzim nešli volit. Ono je to elegantní a hrdé, říkat si jen to nejlepší je pro mě dost dobré, jenže to si můžeme dovolit, když s hubou šejdrem a plnou šrajtoflí obrážíme vinotéky a delikatesy nebo si vybíráme auto – a nakonec nekoupíme nic, protože nic pro nás „není dost dobré“. A zapomínáme, že jde o věci, bez nichž se obejdeme. 

Bez politické reprezentace se neobejdeme. A když si nevybereme nic ucházejícího z toho, co je momentálně na pultě, logika osudu nám nandá na talíř ten nejhnusnější a nejnepředstavitelnější blivajz. Úplně názorně: Barroso je vůl. Obama je ukázkový produkt pozitivní diskriminace. Ale to není důvod dezertovat k Putinovi. 

Srát do vlastního (tj. euroatlantického) hnízda je zhoubná levičácko-rádobyintelektuální móda, která se k nám dostala ze Západu už v 70. letech. A provozovali ji spratci, kterým nic nescházelo a nevážili si štěstí, že se narodili na té lepší straně železné opony. Ale do SSSR nikdo z nich neemigroval, to si moc dobře rozmyslel. Bohužel se tento sport ujal i u nás a není ani tak nevkusný jako vlasti- a západozrádný. Kolikpak našich náhle se vyrojivších rusofilů v tom zaslíbeném Rusku bylo na zkušené? 

Hrát si v EU na bourání Rakouska je krátkozraké a svědčí o ztrátě pudu sebezáchovy. Ostatně samotné bourání Rakouska je kýčovitý mýtus. Nezbourali jsme nic, jen jsme si s gustem kopli do mrtvoly. A s touhle politickou reprezentací si do mrtvoly Evropské unie kopnout vůbec nestačíme, protože budeme ruskou gubernií dřív, než se EU rozpadne. Po nějakých Češích právem neštěkne pes. 

Je mi jasné, že očekávané výsledky eurovoleb nezvrátíme. Ale můžeme si aspoň uchovat a posílit vlastní důstojnost. Jsme součástí kultury stavějící na renesančním kultu svobodného jedince. Kdo nechce rozhodovat o svém vlastní osudu, ať se odebere Ruska, Putin ho přivítá s otevřenou náručí. Akorát se z jeho slovansky bratrského objetí už nikdy nevymaní. A pozdě bude říkat: „Jo, za Kalouska, to se nám to úpělo...“

19. května 2014

Jinej glóbus


Anekdoty rád poslouchám a vyprávím, ale celý život si pamatuju vždycky jen čtyři poslední. Až na pár trvalek, které si naopak pamatuju i čtyřicet let. Jedna z nich je židovská, jak se pan Kohn chce vystěhovat ze socialistického Československa. Podá si žádost a na pasovém oddělení se ho ptají, kam mu to mají napsat. A Kohn neví. Referent má náhodou v kanceláři glóbus a začne navrhovat, kam všude je to možné. Ale Kohnovi pořád něco vadí – klima, režim, chudoba, válečný stav... A co především: antisemiti jsou úplně všude. Fízlovi na pasovce dojde trpělivost a oboří se na žadatele, jestli se teda vůbec chce vystěhovat. Kohn si na to smutně povzdechne: „A prosím jich, pane referent, neměli by tu ještě jinej glóbus?“

Jinej glóbus neexistuje a jiná Evropská unie taky ne. Proto i když mám k EU tisíc výhrad, nechci žít mimo ni a půjdu volit do europarlamentu. Zrušit ho dost dobře nejde, ale můžeme – a musíme se pokusit změnit poměr sil v něm. A to volební účastí dokážeme. Aspoň s tím trochu pohnout. Konkrétně odhaduju, že koncentraci marxistické problbosti můžeme o deset procent snížit. Když se na eurovolby vykašleme, tak ji naopak o deset procent zvýšíme. O výsledku voleb bohužel rozhodují nevoliči, to jsem tady vysvětloval už mockrát. 

Projděte si pozorně jména na všech kandidátkách. Bohužel, o takovou politickou žumpu se snad neopírají ani Zeman a Babiš, o Pitomiovi nemluvě. U devadesáti procent kandidátů jsem se zamýšlel, jestli patří do svěrací kazajky, nebo do kriminálu, případně rovnou postavit ke zdi. Leč jediná obrana je volit někoho těch deseti procent příčetných osob, i když s nimi nemusíme ve všem souhlasit. 

Když ani mezi nimi nenajdeme svůj ideál, platí stará zkušenost, že lenoši a vyžírkové jsou mnohem menší zlo, poněvadž se budou starat jenom o své diety a výhody, než hyperaktivní hovada jako profesor Keller, která budou dvacet hodin denně předělávat Evropu k obrazu úchylné sociálně-inženýrské vize, zkrátka matlat z plastelíny novej glóbus. 

Chtít vystoupit z Evropské unie může jenom Putinův agent, protože z EU není kam vystoupit. EU je něco jako veliká mezinárodní vesmírná stanice ve světě jinak nehostinném a mimo ni se lze pohybovat pouze ve skafandru a ještě po velmi omezenou dobu. Kromě EU je v Evropě už jenom Rusko. Mezi tím nic, ani to vesmírné vakuum. 

Evropu nemůžeme definovat geograficky. Ve škole mě sice učili, že hranici mezi Evropou a Asií tvoří Ural, ale to je naprostá blbost. Evropa je útvar kulturní, nikoli geologický. Evropa končí na hranici s Ruskem, a ta bohužel není stálá a neměnná. Ani ta západní hranice není jistá, byť by měla být jasně daná velkou vodou. Jenže mezi Atlantik a kontinent se nám jaksi vlilo Muslimské moře. 

Rusko není Evropa a nepatří do ní. Rusko je fenomén sui generis, kulturně-historicko-patologický útvar, který se nekryje s žádným geologicko-geografickým útvarem a s dalšími kulturně-historickými útvary nemá, nemělo a nikdy nebude mít nic společného. Pud evropské sebezáchovy velí spustit mezi Evropou a Ruskem novou železnou oponu a být na té správné straně. 

Žádná „střední Evropa“ totiž neexistuje. To je pouze intelektuálský konstrukt – a neváhám říci chorobná fikce zasluhující diagnostické číslo. Funkci střední Evropy snad plnila Podunajská monarchie, když chránila (západní) Evropu před tureckým nájezdy. Ale ta už sto let neexistuje a rozdělení na Východ a Západ proto nedatuji konferencí v Jaltě, ale už příměřím v Compiègne. 

Eurovolby jsou strašně důležité. Budeme se v nich rozhodovat buď pro posílení identity a sebevědomí Západu, a nebo (a v tomto případě je hlasem pro i neúčast) pro zefektivnění pokračování multikulturalisticko-bolševizačního marasmu. 

O pomazánkové máslo v eurovolbách opravdu nejde, třebaže i na něm lze postavit volební kampaň. Boj o českou korunu je taky úplně mimo mísu. Jakkoli považuji jednotnou evropskou měnu za ekonomický nesmysl a vítězství ideologie nad zdravým rozumem, zásadní otázka zní úplně jinak: budeme napřesrok platit eurem, nebo rublem? Odpověď na ni dáme 23. a 24. května 2014. 

Nevolič jako takový zaslouží pár facek, a v těchto volbách zvlášť. Čím víc lidí nepůjde volit, tím dřív si budeme muset „svobodně“ vybírat mezi mešitou a Sibiří. Proto půjdu volit z daných možností to nejmenší zlo a cestou si třeba budu říkat: Servít už není vůl! Pochopil, že jinej glóbus není a nikdy nebude.

9. února 2014

Ruský metr

Kdyby francouzský novinář otevřel dveře od záchodu pro dva předloni v Londýně, vyrazil by zděšeně na úprk, polykal v běhu živočišné uhlí a vysral by se až v letadle do Paříže. V Soči z toho má nesmrtelný zážitek a bude o něm rozverně a dojatě vyprávět ještě svým pravnukům. 

Kdyby se totiž jenom desetina sočských malérů vyskytla na některé předchozí olympiádě, západní levičáci i pravičáci by spustili unisono sto čtyřicet decibelů, že taková zkrachovalá a zpátečnická země nemá co pořádat olympijské hry. Na Rusko si tradičně hubu neotevřou. Proč? Protože v naivní snaze nacházet společnou řeč (což v dějinách vždycky znamenalo osvojit si jazyk a mentalitu nepřítele a zadělat si tak na porážku) si nechali vnutit ruský metr. 

Netuším, čím tehdy Mezinárodní olympijský výbor myslel, ale hlava to určitě nebyla. Na velikém území obrovského Ruska mrzne i v létě, zatímco u Černého moře je teplo i v zimě. Proboha proč zrovna v Soči, kam se odjakživa jezdí čvachtat v teplé slané vodě, když už to muselo být v Rusku? 

Speciálně zimní olympiády se přece pořádají vždycky v nějaké severské díře nebo třeba v Alpách, kde se bezva lyžuje, protože velkoměsto se v horách postavit nedá. Pro zbytek světa je to pokaždé tak nepředstavitelně daleko, že solventním nadšencům může být jedno, jestli poletí do Soči, nebo někam za šedesátou rovnoběžku na Uralu. 

Olympiády formálně pořádají města, ale to platilo tenkrát v Řecku. Je to státní záležitost a prestiž pro celý stát, nikoli jen pro pořádající město. V kolébce komunismu to vždycky byla, je a bude záležitost propagandistická. Akorát letos nevím čeho. Soči je ruské asi jako byly Karlovy Vary za první republiky české. Navíc to není žádná extra metropole a k Rusku byla připojena až v roce 1829. Takže historie nula. 

V antickém Řecku se během olympiády nesmělo válčit a vůbec to bylo celé nábožné a ušlechtilé. Olympijské hry byly obnoveny v roce 1896. O místě konání rozhoduje Mezinárodní olympijský výbor, a to dost dlouho dopředu, aby se vše stihlo postavit a připravit. Jde mi o to, že o Berlínu 1936 se muselo rozhodnout ještě v době, kdy úplně neznámý Adolf Hitler sepisoval ve vězení Mein Kampf. A bylo to první selhání MOV, že hry po změně politické situace v Německu dodatečně nezrušil. Pravomoc k tomu jistě měl a má dodnes. 

Olympiády se potom konaly v demokratických zemích. Jenže ke každé ušlechtilé myšlence se slézají levičáci jak švábi na pivo, a tak se stalo, že MOV nominoval na olympiádu 1980 Moskvu. Musel o tom rozhodnout nedlouho po sovětské okupaci Československa. Fuj, hanba! Navíc SSSR půl roku před olympiádou napadl a okupoval Afghánistán, takže další fuj a hanba MOV! 

Několik demokratických zemí v čele s USA olympiádu 1980 bojkotovalo. Soči 2014 po zásluze bojkotovalo jen několik hlav důležitých států, a to je bohužel všechno. Přitom už při rozhodování o místě konání muselo být jasné, že tahle olympiáda nebude v Rusku, ale v Putinlandu. Car Vladimír před zahájením „velkomyslně“ amnestoval Pussy Riot (zaplať pánbůh, že jsou holky na svobodě), ale nikdo už mu nepřipomněl, že neměl právo je zavírat. Nemůžu si pomoct, už jsem nějaký ten dějepis prožil na vlastní kůži, a tak když se řekne Soči 2014, okamžitě se mi vybaví Berlín 1936. 

Ale svět jak uhranutý čumí na obrazovky, nábožně obdivuje velikou zemi a notuje si s Alexandrovci Kalinku. Přitom co má kdo z těch lidí doma ruského? Leda tak vodku. Kolik dřevorubců kácí stromy ruskou motorovou pilou? Kolik Američanů jezdí v ruských autech? Kolik německých teenagerů má ruský tablet a hi-fi věž? Kolik lidí, jejichž život závisí na lécích, nedá dopustit na ruské medikamenty? Kolik Pařížanek chodí v ruských botách? Co se na té říši zla, která uděluje azyl Snowdenům, dá obdivovat kromě baletu a výjimečných jedinců postižených tím neštěstím, že se narodili zrovna v Rusku? 

Napadá mě jediná odpověď, proč je olympiáda v Soči: protože má Putin modré oči a hypnotizuje jimi Západ jako doktoři Caligari a Mabuse v jedné osobě. Jenže doprovodná komunální satira nás přejde, když si uvědomíme, kdo tu Poťomkinovu olympiádu stavěl: armáda prochlastaných mužiků pod bičem divize fízlů. Jako ostatně v Rusku vždycky všechno v celé jeho historii. (Jo, už si jdu pro další psí hlavu; začal jsem je sbírat, co příležitostně publikuju.) 

Zřejmě již staří Římané museli říkat: Quod licet Rossiae, non licet Occidenti. Reakce Západu na putiniádu se už ani nedá nazvat politikou dvojího metru. Evropská unie to sice naplno nevytrubuje, ale ruským metrem měří už dlouho a ráda. Média se pozastavují nad tím, kdo všechno významný olympiádu v Soči ignoroval, místo aby se pořádně obula do toho, kdo tam neměl co pohledávat – mám na mysli třeba skvadru postsovětských středoasijských diktátorů – a čí návštěva byla krajně nevkusná. 

Zde je absolutním vítězem bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Politická nula, která se neštítila – místo aby si jako každý soudný ex-politik užíval penze a psal paměti – vzít manažerský post u Rusů a navíc u firmy, která vydírá Evropu (a tedy i jeho vlast) strategickou surovinou. Fuj! 

Miloš Zeman a sport je kapitola natolik absurdní, že by ji – ani spojeným silami – nenapsali Eugen Ionesco, Samuel Beckett s Václav Havel, jimž by navíc chodil pro pivo Tom Stoppard. Co tam Zeman proboha dělá? Rozezná vůbec ještě běžky do sjezdovek? Nejspíš se tam jel demonstrativně přiklonit k dubisku. Ale abych nebyl přehnaně kategorický, někdo mi na té olympiádě přece jen schází: Děda Mráz a Leni Riefenstahlová. 

Takže jak je to s tím ruským metrem? Před půl stoletím do nás ve škole tloukli nově zaváděné jednotky SI, např. že už neexistuje váha, nýbrž hmotnost. Taky si z té doby pamatuju definici, že celosvětově závazný metr je platino-iridiová tyč uložená v Mezinárodním ústavu pro míry a váhy v Sévres u Paříže. 

Metr je francouzský vynález a Francie a západní Evropa by si na něm měly zakládat. Leč Západ z nějakého nepochopitelného důvodu měří stále častěji ruským metrem a já ho definuji takto: ruský metr je čtverečková guma neurčité délky, která se natahuje nebo povoluje podle momentální míry vstřícné předposranosti Západu před Ruskem. 

České přísloví dvakrát měř a jednou řež proto platí, jen když měříme měřidlem závazným pro všechny. Ruským metrem můžeme měřit třeba do zblbnutí, a výsledek bude pokaždé stejný: vždycky si nakonec pod sebou uřežeme větev. 

A mně se během psaní vytvořila podmíněná asociace: kdykoli teď uslyším „Rusko“, jako první jeho symbol se mi vybaví dvojzáchod. Ten skutečně mohli vymyslet jedině v zemi, kde zítra znamená včera. Akorát že místo záchvatu smíchu mě jímá děs. Kdyby ten „hajzl pro dva“ byla aspoň recese nebo sabotáž. Ale on vznikl naprosto vážně – jako duchovní produkt myšlení utvářeného odvěkým samoděržavím. Proto když sleduju reakce zemí, kde měli splachovací záchody už předevčírem, humoru by se ve mně nedořezal.

7. ledna 2014

Dodatek o stěhování národů

K blogování mě vyhecovala manželka, abych se vykecával taky někde jinde a dal na chvíli pokoj. Nejsem publicista z povolání tlačený uzávěrkou. Jsem literát, a když se občas chvilku nemusím starat o obživu a něco mě napadne, tak to v klidu sepíšu a upozorním okruh přátel na svůj nový opus. Mého posledního příspěvku o neexistenci Palestinců si kupodivu všiml i celostátní BabišPress.

Autor článku v BP Dnes zkoumal náladu v obyvatelstvu a pohoršil se na mou adresu: „Palestinci prý jako národ neexistují. Nevymýšlím si – i tento názor se objevil na českém internetu.“ Celé si to můžete přečíst tady. Nepřekvapuje mě to, odpozoroval jsem už dávno, že chytat za slovo umí kdejaký blbý novinář, kdežto uchopit za myšlenku je makačka na bednu hodná filosofa. 

Nuže, vždycky jsem vyjadřoval výhradně svůj vlastní názor a nikdy nebudu dělat nic jiného. Stává se, že s mým názorem souhlasí i další lidé, a to mě samozřejmě potěší. Na druhou stranu mi vždycky bylo a bude šumafuk, co o mně soudí odpůrci. Jistě, taky jsem v životě párkrát názor nebo postoj změnil poté, co se má znalost věci ukázala být nedostatečnou a dostalo se mi fundovaného poučení. 

Ale nehodlám polemizovat s někým, a už vůbec ne se před ním obhajovat, kdo mi upírá právo myslet si to, co si myslím. Já vím, proč si co myslím, a dokud to nevím, tak nic neříkám. O znalost věci totiž v těchto sporech nejde. Vlastně jde, ale v jiném smyslu. Upírači na rozdíl ode mě o tom, k čemu jsem se vyjadřoval, zpravidla věděli úplný hovno a poznání bylo až to poslední, čeho svými filipikami chtěli dosáhnout. 

Jsem z toho paf, ale někdy si vážně připadám jako za bolševika. Jistě, nikdo mě za můj názor nezavře, ale hysterické nasazování psích hlav pod praporem politické a všech dalších korektností mi kolikrát připomíná běsnění proti chartistům. Akorát se dnes neříká, že se něco nesmí, nýbrž že se to nesluší, že je to nepatřičné, že to není korektní etc. 

Podle mě člověk, který vůbec je schopen si něco myslet, má svatou povinnost šlápnout do hovna, vrazit klacek do vosího hnízda a dupnout ikoně na kuří oko. To je poslání myslitele. Na korektní, „patřičná“ slova zde máme inflaci elegantních a sofistikovaných papoušků vystudovaných na renomovaných světových universitách. Dřív na tyhle hovadiny stačil VUML. 

Zkrátka a dobře, zase jeden mistr kozy v disputaci o voze přelétl můj článek, aniž by se nad ním obtěžoval zamyslet, a uvedl mě jako příklad vyvrhele, jenž upírá národům právo na sebeurčení. Tak aby bylo jasno, národům toto právo rozhodně neupírám. Ale odmítám ho přiznat teroristické organizaci, byť její představitelé byli korunováni Nobelovou cenou míru. 

Všechny národy odněkud přišly, v tom zase má pravdu jeden polemik přímo na mém webu. Jenže období stěhování národů je šerý dávnověk. A hlavně se tehdejší hordy a kmeny teprve při tomto stěhování začaly formovat v něco, co se až později dalo nazvat národem. Pokud se nedokázaly transformovat v národ, zanikly a rozplynuly se ve zdatnějším obyvatelstvu. 

Tento proces neprobíhal na celé zeměkouli současně. Co bylo proboha u nás, když v Egyptě stavěli pyramidy! Korán vznikl asi 300 let po zničení Alexandrijské knihovny a je na něm zatraceně znát, že Prorok neměl kde studovat. V afrických a jihoamerických pralesích proměna kmenů v národy možná neproběhla dodnes. 

V moderních dějinách se už národy nestěhují, ale zato jsou vystěhovávány. Pověstné jsou Stalinovy transfery neruských národů v Sovětském svazu, nacisté zase plánovali vystěhovat neasimilovatelné Čechy a Poláky někam za Ural. 

Spousta národů a etnik v průběhu dějin zanikla nebo se scvrkla do rezervace, třeba Lužičtí Srbové. A kde jsou legendární Keltové nebo Etruskové, které prokazatelně nikdo nevyvraždil a nesežral? V části naší genové výbavy, jak ukázaly poslední výzkumy. 

U některých skomírajících národů však nastala renesance díky ideji národního státu, kterou hlásali němečtí romantici inspirovaní učením Johanna Gotfrieda Herdera (1744—1803). Stavěli na něm i naši národní obrozenci. Doposud však počítáme jenom národy žijící na domovském území. Židé rozptýlení po Evropě tvořili zvláštní kategorii a čeští ani němečtí obrozenci s nimi ve svých obrodných plánech nepočítali a jejich právem na sebeurčení se nezabývali. 

Židé ovšem dokázali pozoruhodnou věc. Za dva tisíce let bez vlastního území se ani přes pozdější značnou sekularizaci nerozplynuli a zůstali i v diasporách sami sebou nezávisle na vynálezu národního státu. Paradoxně i proto, že museli žít v ghettech, ale hlavně díky svému náboženství a kultuře. 

A poněvadž se jim postavení občanů druhého řádu už zajídalo a o jejich integraci nebyl zájem, vymysleli na konci 19. století sionistické hnutí a nadšenci z jeho řad se začali stěhovat do Palestiny, poněvadž v Evropě o ně nikdo nestál. 

Přicházeli do vybydlené země, postavili první kibucy a začali zúrodňovat poušť. Místní Arabové si ťukali na čelo, co že to ty blázny popadlo. Leč podařilo se a Arabové jim pochopitelně začali závidět. Tak to v dějinách je, že když někdo něco vybuduje, hned si na to jiný brousí zuby. A co barbaři už vůbec nepromíjejí – vzdělaní evropští sionisté přinesli do Palestiny civilizaci. 

Tím se konečně dostávám k jádru věci: Palestina jako geografický termín a státoprávní územní jednotka existovala od roku 135 do roku 1948. Poté se rozdělila na Izrael a Jordánsko. Za 1813 let úřední existence Palestiny se v ní po vyhnání Židů vystřídalo rozmanité obyvatelstvo, ale nikdy v ní nežili Palestinci. Z toho prostého důvodu, že neexistovali. Ti, podle nichž Římané pojmenovali území ukořistěné Židům, tedy Pelištejci či Filištíni, někam vysublimovali pravděpodobně už ve 4. století před naším letopočtem. 

Židé se zkrátka vraceli domů a svět je v tom po druhé světové válce vehementně podporoval, aby od nich měl konečně pokoj a taky aby svoje černé svědomí neměl tolik na očích. OSN tehdy zdatně ukecával mladý diplomat Andrej Gromyko, pozdější dlouholetý ministr zahraničí SSSR. Stalin plánoval, že se Izrael stane socialistickým státem. To mu nevyšlo, a tak se ze sionisty se stala nadávka. U nás ji poprvé použili v procesu s Rudolfem Slánským. 

První Palestinci se objevili až čtvrt století po úředním zániku Palestiny a pár let po šestidenní válce z roku 1967, když už bylo jasné, že Izrael dobyté jordánské území nevrátí. Právem, poněvadž byl napaden. Hranice států se mění v důsledku válek, taková už je logika dějin. A Izrael je v permanentní válce ode dne svého vzniku. Československo povstalo z trosek první světové války a po té druhé bylo okleštěno svým osvoboditelem. Proti sovětské anexi Podkarpatské Rusi nikdo ani necek. 

Na inkriminovaném izraelském území zůstali Arabové, a ti měli dvě možnosti: odstěhovat se o kousek dál do stamilionového arabského světa, jehož náboženskou povinností bylo přijmout je, a nebo se chovat slušně a naučit se žít v oáze svobody a demokracie – pro vlastní dobro. Nutno zdůraznit, že v případě arabského vítězství by Židé na vybranou neměli. Muslimové se chystali dovršit „konečné řešení“ započaté nacisty. 

A ještě jedno si musíme ujasnit: Arabové jsou početný národ a obývají celou řadu státoprávních celků. Jejich společnou identitu tvoří islám, státní příslušnost nehraje podstatnou roli – pokud se ovšem nedá šikovně využít k politické manipulaci. Palestinský velvyslanec v Praze byl etnicky „prachobyčejný“ Arab stejně jako zakladatel PLO Jásir Arafat. 

Výrok Goldy Meirové, že žádní Palestinci neexistují, si pamatuju přes čtyřicet let. Pro minulý článek jsem pátral po jeho zdroji a mimochodem narazil i na vyjádření protistrany, kterou jsem rovněž citoval. Myslím ono veřejné přiznání jednoho představitele PLO, že Palestinci jsou účelový výmysl. 

Ale poněvadž mám rád paradoxy, musím na závěr konstatovat, že Palestinci přece jen existují. S výhradou, že nejsou národ s právem na sebeurčení. Ti, kdo si dnes říkají Palestinci, jsou biologická zbraň vyvinutá v teroristické laboratoři a nasazená do boje za zničení Izraele.

2. ledna 2014

Zeměpisné názvy aneb Filištíni

Pocházím z Českomoravské vrchoviny a je to správný geografický název, který najdete v každém atlasu. Ve smyslu kulturním či etnografickém se ovšem tento region jmenuje Vysočina – bez dalších přívlastků, stejně jako dnešní kraj. Za patvar Českomoravská vysočina nás učitelé vyhazovali od tabule s pětkou, abychom si zapamatovali, odkud jsme.

Je to už padesát let, co jsem si oba názvy rodného kraje vryl do paměti, ale na „Českomoravskou vysočinu“ co chvíli narazím dodnes. Taky jsem zažil několikeré přejmenování země, ve které žiju. Ale za tu dobu se přejmenovala spousta zemí a mnohé mají hranice úplně jinde. 

Je však podstatný rozdíl v důvodech přejmenování. Obyvatelé Cejlonu se usnesli, že si budou říkat Srí Lanka. Je to jejich věc a nikdo jim do toho nemá co mluvit. Já se dnes budu zabývat případy, kdy zemi přejmenovala cizí mocnost. 

Když Hitler v roce 1938 anektoval Rakousko, okamžitě ho přejmenoval, poněvadž slovo „říše“ měla v názvu státu ta jeho. Österreich v překladu znamená východní říše a země se tak jmenuje proto, že kolébkou Habsburků je Švýcarsko, odkud expandovali východ. A tak se z Österreichu stala Ostmark, východní provincie, a z Rakušana Ostmärker. 

Ostmark vzala za své s koncem války stejně jako Protektorát Čechy a Morava. Jeden název země stanovený okupantem však překonává všechny vytrvalostní rekordy, a tím je Palestina. Palestinou nazvali židovskou vlast Římané po porážce Bar Kochbova povstání r. 135 n. l. A potupili Židy tím, že jejich zemi, z níž se stala římská provincie, pojmenovali podle úhlavních nepřátel Židů – Pelištejců neboli Filištínů v kralickém překladu. Ano, to je ten známý příběh o Davidu a Goliášovi. Obr Goliáš byl Filištín, v ekumenické verzi Pelištejec. 

Filištíni patřili mezi tzv. mořské národy a poslední historický konsensus praví, že do Judska připluli z Kréty. Jednalo se o lid indoevropský, nikoli semitský, česky řečeno to byli přivandrovalci, kteří se Zemí zaslíbenou měli společné akorát to, že ji přijeli vyplundrovat až bůhví odkud. 

Jako samostatné etnikum vyhynuli nebo se někam vypařili koncem 5. století př. n. l. Zkrátka když Římané pojmenovali Judsko Palestina, Filištíni už půl tisíciletí neexistovali a islám byl vynalezen teprve za dalších pět set let. 

Izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová (1898—1978) proto měla svatou pravdu, když 15. června 1969 v rozhovoru pro The Sunday Times prohlásila: „Nic takového jako palestinský národ neexistovalo. Kdy existoval nezávislý palestinský národ s palestinským státem? (…) Nestalo se to, že by existoval palestinský národ v Palestině, který by se považoval za palestinský národ a my přišli, vyhnali je a zabrali jejich stát. Oni neexistovali.“ 

Neexistenci Palestiny a Palestinců potvrdili dokonce oni sami, když jeden z Arafatových parťáků, člen Výkonného výboru PLO Zahír Músejn 31. března 1977 prohlásil v rozhovoru pro nizozemský list Trouw: „Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního palestinského národa. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem.“ 

Neměli bychom se tak nekriticky ohánět argumentem, že „již staří Římané...“ Na jejich lumpárnu se v návalu dalších historických událostí zapomnělo a Palestina zůstala jako geografické označení, nad kterým si nikdo nelámal hlavu. Dokonce ani zakladatel sionismu Thedor Herzl (1860—1904). Nebo spíš musel respektovat úřední název britského protektorátu, když s britskou vládou vyjednával založení židovského státu.

Novodobí Filištíni mluví arabsky a jsou to úplně normální Arabové jako všude kolem. Se svými soujmenovci nemají geneticky nic společného, nejsou svébytné etnikum. To, že si říkají Palestinci, má stejnou váhu, jako když si já začnu říkat Inuita. Slovo Eskymák je podle doktríny korektnosti zakázané stejně jako černoch nebo cikán. Tak by se snad konečně slušelo vymazat z mapy i tu Palestinu. Jenže to by OSN nesměla být „spolkem protievropsky orientovaných analfabetů, despotů a kanibalů,“ jak zhruba v době obou výše citovaných interview prohlašoval Otto von Habsburg. Zdroj si už nepamatuju. 

Ale můžeme si Palestinu a Palestince zakázat sami a ta slova nepoužívat, protože jsou hanebná. Navíc Palestina od r. 1948 neexistuje už ani jako náhražkový zeměpisný pojem. A ještě pro úplnost: Česká republika nemá ve Filištínsku reciproční diplomatické zastoupení, protože se jedná o území svrchovaného Státu Izrael, kde velvyslanectví pochopitelně máme. Filištínská ambasáda v Praze je hanebný pozůstatek komunistické éry, kdy jsme naopak neměli velvyslanectví v Izraeli a Izrael u nás. 

Novoroční ohňostroj a tajný muniční a zbrojní sklad v suchdolské rezidenci jsou pádným důvodem k nastolení reciprocity. Tedy vypovědět diplomatické styky s Filištíny. Leč podle výsledků posledních voleb se spíš obávám, že naše ministerstvo zahraničí otevře český zastupitelský úřad ve Filištínsku.

16. prosince 2013

Vánoce si zruším sám

Vánoce jsem nikdy neměl rád, poněvadž jako ve většině rodin měly i u nás podobu groteskně škrobené hry na šťastnou rodinu. A jelikož jsem nebyl grázl, který umí utíkat z domu, nějak jsem je vždycky spořádaně přetrpěl. Na Vánocích jsem měl nejradši, že jsem pak po nich směl vlastnoručně vyhodit odstrojený stromeček z okna na dvůr.

Na gymnasiu jsem si za tohle každoroční theatrum pimprlum vymyslel pomstu: odjedu na Štědrý den sám do zapadlého města, kde jsem nikdy předtím nebyl a kde mě nikdo nemůže znát. Ubytuji se v prázdném hotelu, koupím si flašku na pokoj a budu si tam čumět do stropu. Personál se patrně bude strachovat, že se jim tam nastěhoval sebevrah, ale já se dopoledne proberu a uvidím, jestli mě zaujme město a budu po něm courat a zůstanu do Štěpána, nebo jestli sednu do prázdného vlaku a vrátím se.

Zrušit Vánoce se mi podařilo až po rozvodu. A už jsem nemusel nikam odjíždět, bydlel jsem v pronajatém podkroví na kraji Prahy, kam by se za mnou stejně nikdo neplahočil. Pouze jsem musel tvrdě odmítat naléhavá pozvání, že přece o Vánocích nezůstanu sám. Ale já jsem chtěl být sám. Na Štědrý den jsem si ostentativně pekl bůček a začal se jím cpát už v poledne. Proignoroval jsem takhle v pohodě a svobodně spoustu Vánoc, dokud jsem zas nezaložil novou rodinu.

Ale nikdy jsem nikomu Vánoce neupíral. I když mi byly odjakživa lhostejné, vadilo mi z principu, že je soudruzi přejmenovávali na svátky klidu, míru a pokoje a Velikonoce na svátky jara. – „Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz,“ pronesl Antonín Zápotocký v legendárním projevu k Vánocům 1952. To mi bylo přesně deset měsíců a vnucovaný kult Dědy Mráze jsem ještě ve školce a na obecné zažil. Logicky jsem pak Dědu Mráze zařadil mezi své úhlavní nepřátele a jednou jsem se mu dokonce trochu pomstil. To bylo tak:

Před pětatřiceti lety, když jsem byl začínající jazykový redaktor, mi tehdy jeden rovněž začínající nordista přinesl titulky k švédskému filmu a v dialogu figuroval Děda Mráz. V obraze ovšem nikde nebyl, a tak jsem se zeptal, odkdy ten rudej dědek straší i ve Stockholmu. On na to: „Nestraší, oni mají takového vánočního skřítka. Jmenuje se Jultomten, ale tomu by málokdo rozuměl. Představ si Dědu Mráze jako trpaslíka.“ Praštil jsem do stolu a zařval: „Když se ten skřet jednou jmenuje Jultomten, tak bude v titulkách Jultomten! Děda Mráz jen přes mou mrtvolu!“

S novou dobou přišly nové komerční moresy a dědek v červeném k nám expandoval znovu. Tentokrát nepřijel na saních, ale přiletěl s American Air Lines z opačné světové strany. Asi před osmi lety mě jeho všudypřítomnost vytočila tak, že jsem sepsal a poslal mailem kolem zeměkoule manifest: Santa Claus – marsch heraus! Tady nemáš co pohledávat. Do české kotliny patří Ježíšek!

Tradice totiž nelze inovovat. Tradice musíme buď ctít a dodržovat se vším všudy, a nebo se jich zřeknout se všemi důsledky z toho plynoucími. Případně založit tradici novou a vyčkat pár století, jestli se ujme. Ostatně Vánoce taky nejsou nic původního: křesťané ukradli pohanům slunovrat a bolševici jim později ukradli i toho Dědu Mráze, neb to bylo původně pohanské božstvo.

Něco ukrást, byť je to nemravné, nepostrádá logiku. Logiku ovšem postrádá nechat se dobrovolně a vstřícně okrádat. Mám na mysli čím dál větší ústupky naší civilizace čím dál halasnější menšině, kterou Vánoce pohoršují. Britští obchodníci nemají ve výlohách vánoční výzdobu. Evropská komise vydala statisíce propagačních školních diářů, ve kterých Vánoce mezi svátky nejsou. A nejen ty. Muslimské, čínské a všemožné další svátky v diáři figurují, křesťanské nikoli. Evropská komise však nelenila a ohlásila nápravu: v příštím diáři v zájmu korektnosti nebudou už vůbec žádné náboženské svátky.

O samotné Vánoce přitom vůbec nejde. Té nové menšině totiž z principu vadí všechno, co není potvrzeno v Koránu. Tak ať si v něm listuje doma na poušti! První Židé přišli do Čech už před tisícem let a Vánoce slavené křesťanskou majoritou jim nikdy nevadily. Proč? Poněvadž nemají shůry předepsáno požidovšťovat zbytek světa.

Ono totiž není náboženství jako náboženství a není svatá kniha jako svatá kniha. Nad tím bychom se měli ve vánočním rozjímání zamyslet. Kdyby americký prezident místo na Bibli skládal slib na Korán, nebylo by to totéž. A vůbec nejde o pravděpodobnou smršť následných právních sporů o platnost slibu.

Já jsem si ta tři náboženství, která zasahují do mého životního prostoru, seřadil do žebříčku. Judaismus je duchovní kvintesence pro lidi přemýšlivé. Křesťanství skýtá duchovní útěchu i těm, kdo jsou sami duchem chudší. No a islám představuje duchovní náhražku pro ty, kdo mají přemýšlení pro jistotu zakázané.

Když pominu výkyvy a excesy v historii, zhruba takhle jsou rozdány náboženské karty na začátku 21. století. Židé se ve svém uzavřeném klubu dál věnují bádání v Tóře, křesťanství se potýká s krizí identity a snaží se zamést pod koberec nutkavou otázku, jestli tady vůbec ještě k něčemu je, a islám se nerušeně rozpíná.

Jenže v tomhle licitovaném mariáši se nehraje pouze o Vánoce. V banku je celá naše evropská identita. A já jsem zase jednou nucen zaujmout občanské stanovisko k něčemu, co mi osobně může být ukradené. Nuže, slyšte:

Vánoce si zruším sám, až mi zase někdy polezou na nervy. A bude to moje soukromá záležitost. Ale jestli je zase někdo bude rušit nebo přejmenovávat, oháněje se bůhvíjak vznešenými zájmy nebo ekonomickými výhodami appeasementu, připíchnu si na čepici odznak s Ježíškem a půjdu je bránit na barikádách.

P. S. 2013 + P. F. 2014
Tenhle fejeton jsem napsal před dvěma lety po dohodě s jistou redakcí. Jenže ta se zalekla jeho politické nekorektnosti, a protože jsem svůj opus odmítl učesat, tak nakonec nebyl zveřejněn. Pročež si ho dovoluji otisknout zde. Myslím, že za ty dva roky se v dané věci nic moc nezměnilo – rozhodně ne k lepšímu. Kdo ještě trpí na novoroční předsevzetí, ten ať nepřestává kouřit, ale raději ať skoncuje s doktrínou korektnosti.