Vánoce si zruším sám

Vánoce jsem nikdy neměl rád, poněvadž jako ve většině rodin měly i u nás podobu groteskně škrobené hry na šťastnou rodinu. A jelikož jsem nebyl grázl, který umí utíkat z domu, nějak jsem je vždycky spořádaně přetrpěl. Na Vánocích jsem měl nejradši, že jsem pak po nich směl vlastnoručně vyhodit odstrojený stromeček z okna na dvůr.

Na gymnasiu jsem si za tohle každoroční theatrum pimprlum vymyslel pomstu: odjedu na Štědrý den sám do zapadlého města, kde jsem nikdy předtím nebyl a kde mě nikdo nemůže znát. Ubytuji se v prázdném hotelu, koupím si flašku na pokoj a budu si tam čumět do stropu. Personál se patrně bude strachovat, že se jim tam nastěhoval sebevrah, ale já se dopoledne proberu a uvidím, jestli mě zaujme město a budu po něm courat a zůstanu do Štěpána, nebo jestli sednu do prázdného vlaku a vrátím se.

Zrušit Vánoce se mi podařilo až po rozvodu. A už jsem nemusel nikam odjíždět, bydlel jsem v pronajatém podkroví na kraji Prahy, kam by se za mnou stejně nikdo neplahočil. Pouze jsem musel tvrdě odmítat naléhavá pozvání, že přece o Vánocích nezůstanu sám. Ale já jsem chtěl být sám. Na Štědrý den jsem si ostentativně pekl bůček a začal se jím cpát už v poledne. Proignoroval jsem takhle v pohodě a svobodně spoustu Vánoc, dokud jsem zas nezaložil novou rodinu.

Ale nikdy jsem nikomu Vánoce neupíral. I když mi byly odjakživa lhostejné, vadilo mi z principu, že je soudruzi přejmenovávali na svátky klidu, míru a pokoje a Velikonoce na svátky jara. – „Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz,“ pronesl Antonín Zápotocký v legendárním projevu k Vánocům 1952. To mi bylo přesně deset měsíců a vnucovaný kult Dědy Mráze jsem ještě ve školce a na obecné zažil. Logicky jsem pak Dědu Mráze zařadil mezi své úhlavní nepřátele a jednou jsem se mu dokonce trochu pomstil. To bylo tak:

Před pětatřiceti lety, když jsem byl začínající jazykový redaktor, mi tehdy jeden rovněž začínající nordista přinesl titulky k švédskému filmu a v dialogu figuroval Děda Mráz. V obraze ovšem nikde nebyl, a tak jsem se zeptal, odkdy ten rudej dědek straší i ve Stockholmu. On na to: „Nestraší, oni mají takového vánočního skřítka. Jmenuje se Jultomten, ale tomu by málokdo rozuměl. Představ si Dědu Mráze jako trpaslíka.“ Praštil jsem do stolu a zařval: „Když se ten skřet jednou jmenuje Jultomten, tak bude v titulkách Jultomten! Děda Mráz jen přes mou mrtvolu!“

S novou dobou přišly nové komerční moresy a dědek v červeném k nám expandoval znovu. Tentokrát nepřijel na saních, ale přiletěl s American Air Lines z opačné světové strany. Asi před osmi lety mě jeho všudypřítomnost vytočila tak, že jsem sepsal a poslal mailem kolem zeměkoule manifest: Santa Claus – marsch heraus! Tady nemáš co pohledávat. Do české kotliny patří Ježíšek!

Tradice totiž nelze inovovat. Tradice musíme buď ctít a dodržovat se vším všudy, a nebo se jich zřeknout se všemi důsledky z toho plynoucími. Případně založit tradici novou a vyčkat pár století, jestli se ujme. Ostatně Vánoce taky nejsou nic původního: křesťané ukradli pohanům slunovrat a bolševici jim později ukradli i toho Dědu Mráze, neb to bylo původně pohanské božstvo.

Něco ukrást, byť je to nemravné, nepostrádá logiku. Logiku ovšem postrádá nechat se dobrovolně a vstřícně okrádat. Mám na mysli čím dál větší ústupky naší civilizace čím dál halasnější menšině, kterou Vánoce pohoršují. Britští obchodníci nemají ve výlohách vánoční výzdobu. Evropská komise vydala statisíce propagačních školních diářů, ve kterých Vánoce mezi svátky nejsou. A nejen ty. Muslimské, čínské a všemožné další svátky v diáři figurují, křesťanské nikoli. Evropská komise však nelenila a ohlásila nápravu: v příštím diáři v zájmu korektnosti nebudou už vůbec žádné náboženské svátky.

O samotné Vánoce přitom vůbec nejde. Té nové menšině totiž z principu vadí všechno, co není potvrzeno v Koránu. Tak ať si v něm listuje doma na poušti! První Židé přišli do Čech už před tisícem let a Vánoce slavené křesťanskou majoritou jim nikdy nevadily. Proč? Poněvadž nemají shůry předepsáno požidovšťovat zbytek světa.

Ono totiž není náboženství jako náboženství a není svatá kniha jako svatá kniha. Nad tím bychom se měli ve vánočním rozjímání zamyslet. Kdyby americký prezident místo na Bibli skládal slib na Korán, nebylo by to totéž. A vůbec nejde o pravděpodobnou smršť následných právních sporů o platnost slibu.

Já jsem si ta tři náboženství, která zasahují do mého životního prostoru, seřadil do žebříčku. Judaismus je duchovní kvintesence pro lidi přemýšlivé. Křesťanství skýtá duchovní útěchu i těm, kdo jsou sami duchem chudší. No a islám představuje duchovní náhražku pro ty, kdo mají přemýšlení pro jistotu zakázané.

Když pominu výkyvy a excesy v historii, zhruba takhle jsou rozdány náboženské karty na začátku 21. století. Židé se ve svém uzavřeném klubu dál věnují bádání v Tóře, křesťanství se potýká s krizí identity a snaží se zamést pod koberec nutkavou otázku, jestli tady vůbec ještě k něčemu je, a islám se nerušeně rozpíná.

Jenže v tomhle licitovaném mariáši se nehraje pouze o Vánoce. V banku je celá naše evropská identita. A já jsem zase jednou nucen zaujmout občanské stanovisko k něčemu, co mi osobně může být ukradené. Nuže, slyšte:

Vánoce si zruším sám, až mi zase někdy polezou na nervy. A bude to moje soukromá záležitost. Ale jestli je zase někdo bude rušit nebo přejmenovávat, oháněje se bůhvíjak vznešenými zájmy nebo ekonomickými výhodami appeasementu, připíchnu si na čepici odznak s Ježíškem a půjdu je bránit na barikádách.

P. S. 2013 + P. F. 2014

Tenhle fejeton jsem napsal před dvěma lety po dohodě s jistou redakcí. Jenže ta se zalekla jeho politické nekorektnosti, a protože jsem svůj opus odmítl učesat, tak nakonec nebyl zveřejněn. Pročež si ho dovoluji otisknout zde. Myslím, že za ty dva roky se v dané věci nic moc nezměnilo – rozhodně ne k lepšímu. Kdo ještě trpí na novoroční předsevzetí, ten ať nepřestává kouřit, ale raději ať skoncuje s doktrínou korektnosti.

Nelajme Němcům,

že si před osmdesáti lety zvolili Hitlera. Od 14 hodin letního času dne 26. října 2013 už na to definitivně nemáme právo, poněvadž jsme udělali totéž. Akorát že postmoderní a postsocialistický AH je zatím ještě rozložen do několika dílčích vůdců. Ale ti se po příštích předčasných volbách sloučí do jednoho a bude po ptákách. 

Slepotu českého politického uvažování lze názorně demonstrovat třeba na do nekonečna protahovaném „řešení“ jakési „německé otázky“, která už dávno žádnou otázkou není, a současně odmítáme vidět, že Karlovy Vary jsou už dvacet let počmárané azbukou do posledního volného místečka. 

Ale to je v pořádku, na azbuku díky obrozencům a Zdeňkovi Nejedlému alergen nemáme. To se radši budeme do krve hádat o Benešovy dekrety jako o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský blahé paměti. Jedna půlka národa se bude Němcům donekonečna servilně omlouvat za to, že jsme vůbec měli nějakého Beneše, a druhá bude hřímat, že to bylo málo a že jsme tenkrát měli Sudeťáky narvané do dobytčáků odvézt opačným směrem do dosud funkčních plynových komor. 

A jen málokdo věcně uzná, že to byl sice provizorní, ale regulérní způsob vládnutí v situaci, kdy po válce ještě nic nefungovalo. Dekretů presidenta republiky je spousta a většinou se týkají praktických věcí – včetně střídání standardního, letního a zimního času v letech 1946—1949. I tohle je „Benešův“ dekret. 

Frustrace je diagnóza a s tou se má jít k psychiatrovi, a ne k volební urně. Ale to samozřejmě žádný deprivant neudělá. Další otázkou je, zda fascinace zlem je také diagnóza, a nebo genová výbava. V malém ji jakžtakž dokážeme pochopit nebo si ji aspoň uvědomit, modelovým příkladem budiž trpká zkušenost mnohých potenciálních básníků, že nejkrásnější, nejnedostupnější a nejctnostnější holku na gymplu nakonec defloruje ten nejprimitivnější grázl, který kolikrát ani neví, co je hygiena, natož etiketa.

V politice si to už přiznat nedokážeme a uhranutí zlem ve stavu frustrace ex post vytěsňujeme. Však taky není čím se chlubit. Dějiny marketingu by měly zaznamenat, jak nás v první polovině 19. století hrstka pomatenců dokázala přesvědčit, že my Češi jsme stoprocentní Slované, nikdy jsme nebyli nic jiného a že „zlí“ Germáni jsou náš odvěký a biologicky přirozený nepřítel. Kam se hrabe barnumská reklama! 

O Rusku přitom obrozenci věděli prd a živého Rusa mohl zdejší obyvatel spatřit leda při přesunech armád za napoleonských válek. Karla Havlíčka, který tam jako jediný jel na zkušenou, všichni tihle blbci kamenovali. A že za první světové války, kdy se Češi dobrovolně hnali do ruského zajetí, aby mohli bojovat proti nenáviděnému Rakousku, současně Poláci z Ruskem okupovaných historických území dezertovali z carské armády, aby mohli v rakouské armádě bojovat proti Rusům, to nám učebnice dějepisu zatajují dodnes. Poláci totiž měli na praporu svobodu a nezávislost, kdežto čeští slavjanofilové přichýlení k dubisku. 

Takže zpátky: proč si tenkrát Němci zvolili Hitlera? Do mnoha generací se tu vtloukala propaganda, že co Němec, to odjakživa agresivní analfabet, který v Evropě nemá co pohledávat a na rozdíl od Avarů bohužel nevyhynul. Že u nás by se to stát nemohlo. A jen hrstka vzdělanců dodnes dumá nad tím, jak takový kulturní národ mohl podlehnout tak průhledné zrůdě. 

Je to otázka konstelace. Už od gymnasia si pamatuju, jenom už nevím z které knížky Bohumila Hrabala, že „všecko jsou jen a jen podmínky. Kdyby začaly růst třicetimetrový přesličky, tak tu do čtrnácti dnů máme dinosaury.“ Dnes mohu dodat, že roky 1933 a 2013 byly na třicetimetrové přesličky mimořádně úrodné. Kdo je tak vydatně hnojil, to už je téma pro jiný traktát. 

Než po nástupu nacistů Amerika začala přijímat (a později po dobré zkušenosti s nimi i soustavně vykupovat) evropské mozky, které se doma octly v ohrožení, evropským exaktním vědám, filosofii, medicíně a psychologii dominovala německá jména. Ve vážné hudbě převažují dodnes. Je proto absurdní tvrdit, že si odvěká hovada v roce 1933 postavila do čela nietzschovské nadhovado. 

To bych totiž něco stejně dehonestujícího musel po volbách 2013 prohlásit i o národě, jehož jsem příslušníkem. To ovšem nic nemění na mém přesvědčení, že 3 417 015 oprávněných voličů, kteří nešli volit, patří nakopat do prdele a zbavit občanství. To oni mi svou neúčastí zvolili estébáka Babiše a fašouna Okamuru a posílili komunisty. 

Bohužel to nebyli beznadějní pitomci nebo dokonce zločinci. Ti šli disciplinovaně volit sobě rovné. Kdyby se krasoduchové a nafrněnci, pod jejichž důstojnost je zahazovat se s něčím tak mrzkým jako volby s kandidátkou druhé garnitury, trochu zajímali o dějepis, museli by si uvědomit jistou analogii mezi frustrací z neúspěchu Výmarské republiky a frustrací z našeho polistopadového vývoje. 

Proto nelajme Němcům. Kdybychom se byli po Vítězném listopadu dekomunizovali stejně důsledně jako se Němci – aspoň v západním sektoru – po druhé světové válce denacifikovali, nemohlo k téhle katastrofě dojít. To, že jsem na stará kolena konečně pochopil, jak si Němci tenkrát mohli zvolit Hitlera, samozřejmě nic neubírá na mém odsuzování nacismu a úctě k jeho obětem. Pochopit neznamená automaticky odpustit. Ale po těchto volbách (a že už takových bylo v naší poválečné historii víc) už opravdu nemáme Němcům co předhazovat, že si tenkrát zvolili Hitlera. 

Nelajme Němcům a nezapomeňme, co k těmto katastrofálním volbám zavdalo příčinu. Není mi už málo, ale snad se ještě dožiju odhalení a usvědčení, že „causa Nagyová“ byl Zemanův Reichstag a Van der Lubbe římská dvě byl JUDr. Ištvan.

Habemus Papam!

Ten zhruba měsíc od nečekané abdikace Benedikta XVI. do zvolení Františka I. se na naší scéně vyznačoval publicistickou bezradností a nezájmem. Nazval bych to mediální sedisvakancí. Jako by nikomu nedocházelo, že kdo stojí v čele katolické církve, je pro fungování světa milionkrát důležitější než kdo zrovna předsedá OSN.

Když se konspirační teorie ukázaly jako liché a donekonečna omílané pedofilní skandály už nudily, Vatikán z mediální mapy opět zmizel a vrátil se až se senzacechtivými spekulacemi, jestli příští papež bude černoch, homosexuál nebo dobře utajený satanista. To by totiž zase bylo o čem psát a žvanit.

Naši jinak přeoprsklí mediální mudrlanti vybouchli na celé čáře. Zřejmě si uvědomili, na jak tenký led by se museli vydat, ale ani to je nepřimělo poučit se o základních věcech a pojmech. Papeže volilo „takzvané“ konkláve, jak důsledně psali na „takzvaném“ idnes.cz. Česká televize nechala při zprávách v malém okénku čadit bílý dým a urputně dojížděla připravenou reportáž. Tak jsme po dvou minutách ignorace kouřového signálu přepnuli na TV Noe, kde přenášeli dění ve Vatikánu, a přes hodinu se nořili do atmosféry nadějeplného očekávání.

Aby byly jasné moje souřadnice: jsem formálně pokřtěn, ale ne u katolíků. Prohlašuji se za kacíře a svůj vztah k Bohu definuji jako bergmanovský. Stejně jako slavný filmař, pastorský synek, se s Bohem přu, když už na mě přijde potřeba se s ním vůbec bavit. A k otázkám víry se pochopitelně nevyjadřuji z pozice teologa, nýbrž člověka, jenž celý život hledá pevný bod, kterého by se podržel.

Katolík mi teď může vytknout, že kecám do něčeho, co mi nepřísluší. Možná, ale papež přece není pouze vnitrokatolická figura. Má význam nejen pro jednu a čtvrt miliardy katolíků. Má ho přinejmenším pro celou euroatlantickou, tedy moji civilizaci. A spoluurčuje její směřování. Proto je mi do toho zatraceně hodně.

Na co se nový papež zaměří, to se dotkne i bezvěrců a protestantů, ba i židů a muslimů. Vatikán prostě je mocný politický faktor. Z konkláve totiž také mohl vzejít představitel „teologie osvobození“, tedy sociální aktivista, pro nějž je teologie podružná, nebo fanatik usilující o návrat středověku a upalování kacířů.

Z mého laického pohledu druhý vatikánský koncil před půl stoletím odstartoval program přibližování Boha lidem. Jan Pavel II. tento program dokončil a Benedikt XVI. přenastavil výhybky, neboť nadešel čas přibližovat lidi zpátky k Bohu. Ve svém věku už asi neměl sílu na tuto novou kolej vypravit vlak. A zřejmě vytušil (poznal, dostalo se mu osvícení), že právě teď je příhodná situace, aby rozložení sil v konkláve zvolilo toho správného a jedině povolaného vlakvedoucího.

Je-li tomu tak, Benediktovi XVI. se podařil geniální tah. Novým papežem se stal konzervativní učenec, profesor teologie, Evropan a Latinoameričan v jedné osobě. Čekám od něj, že bude víru restaurovat, nikoli reformovat nebo vracet někam zpátky. Svět totiž ze všeho nejvíc potřebuje oživit odumřelou schopnost věřit vůbec něčemu a žádný inovovaný produkt ho nespasí. Všelijaké instantní „víry“ typu „snadno a rychle“ ho jenom vedou do záhuby.

Byť se mě to formálně netýkalo, prožíval jsem konkláve s velikým napětím a obavami. Paradoxně většími než o nedávné volbě našeho prezidenta. Ať se nám to líbí nebo ne, valná shromáždění OSN nebo summity EU mají ve srovnání s konkláve dopad na osud světa asi jako výroční zpráva baráčnické rychty.

A když pak ve středu 13. března ve čtvrt na devět večer František I. vyšel na balkon, všechno to ze mě spadlo. Nic jsem o něm nevěděl, nikdy předtím jsem ho neviděl, ale řekl jenom pár slov, a už mě ujistil, že to byla šťastná volba.

Nemám pro to racionální vysvětlení a ani mě nenapadne, abych ho hledal. Z toho člověka něco svítilo na plný pecky a já jsem ten večer šel po dlouhatánské době spát s čistou myslí zbavenou tíživých profánních starostí. Spal jsem jak zabitý, ráno vstal odpočinutý a napsal tenhle článek.

S Klausem na věčné časy

a nikdy jinak, přeložil jsem si z češtiny do češtiny včerejší usnesení senátu o obžalování Václava Klause z velezrady. O končícím prezidentovi jsem toho napsal už dost a neměl jsem potřebu se k němu vracet. Ale senát mě donutil.

Není to první a jistě ani poslední případ, kdy někdo podal žalobu na hlavu státu kvůli vykonstruované pitomosti. Krásný precedens je „aféra Lewinská“, jak si jistě vzpomenete. Bill Clinton se nechal v Oválné pracovně orálně uspokojit a v základech se kvůli tomu otřásla nejen celá Amerika, ale ještě půlka zeměkoule.

A ani tenkrát nikoho nenapadalo říct, že muž, který rozhoduje o chodu světa, má právo na své vrtochy, a že když mu to pomůže udržet myšlenku a moč, ať si klidně vedle Oválné pracovny má ještě Hranatý harém, kde si může mezi dvěma důležitými podpisy urovnávat myšlenky v hlavě.

Všechno je totiž pouze otázka formátu osobnosti. Jeden věčně ožralý ministerský předseda vyhrál poslední světovou válku, zatímco náš ministr financí akorát prochlastal kredit pravicové politiky až do mnohaciferných červených čísel.

Tak tedy máme impeachement po česku. A prezident je obžalován rovnou z velezrady, tedy největšího možného zločinu, jakého se lze dopustit. Petiční arch mi přišel mailem mockrát a dokonce nejednou i s ujištěním o vlastním podpisu od lidí, od jejichž soudnosti bych se toho nenadál. Většinou jsem jim odpověděl dosti nectně.

Odhaduju, že aspoň každý třetí politik je původním vzděláním právník, a tímto jim všem oznamuji, že bych se od nich obhajovat nenechal, ani kdyby za to naopak platili oni mně. Buď by měli vrátit diplom, a nebo se studem spláchnout, poněvadž podlehli nátlaku lůzy, jež si osobuje už i právo na vyklad ústavy, kterou jakživa nedržela v ruce, a i kdyby, nebyla by schopna přečíst ji na jeden zátah a něco si z ní pamatovat.

Můžeme se tomu divit, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit... Ale nemůžeme nic změnit na faktu, že Václav Klaus pouze využil své pravomoci, kterou mu dává ústava. Jak v případě amnestie, tak s otálením podpisu Lisabonské smlouvy. Možná svých pravomocí využil nevhodně, ale každopádně v souladu s platnou literou zákona. A přes to vlak nejede.

Senát jako pojistka demokracie selhal, a ne poprvé. Co se divíme, když je svým momentálním složením a průměrným IQ čtvrté cenové skupiny něco jako rádobyelitní odborářský klub. Lepší výstupní kontrolu legislativních zmetků made in dolní komora si už fakt neumím představit.

Nyní záleží na ústavním soudu, jestli se zachová ústavně a smete žalobu se stolu jako nekompetentní, a nebo se stane hlásnou troubou běsnící lůzy. Prezident si to možná pěkně polepil, když na ústavní soud kašlal a nechal ho živořit v minimálním počtu soudců, ale chci věřit, že tito soudci jsou dostatečně soudní a nebudou se mu mstít. O Klause totiž vůbec nejde. S politickým výkladem práva snad máme zkušeností víc než dost.

Nebýt „impeachementu“, pan profesor by časem tak nějak vyšuměl. V EU je na indexu a na domácí scéně na něj taky nikdo není dvakrát zvědavý. Návrat do ODS? Tím by se definitivně pohřbila. Exprezident by si leda tak mohl založit ÚSOVK – Ústav pro studium odkazu Václava Klause – a šéfovat mu, dokud by ho nevynesli z ředitelny nohama napřed.

Senátní žaloba mu paradoxně zajistila politickou nesmrtelnost. Teď si třeba může založit stranu a vyhrát volby. Inu, jak už stojí v kapitole Švejk simulantem: „Tak jste si, lumpové, mysleli, že vám ta komise pomůže,“ povídá pan obršt, „drek vám pomohla.“ A mně nezbývá než parafrázovat:

Tak jste si mysleli nebo nechali nakukat, že vám ta petice pomůže. Drek vám pomohla. Naopak jste si tu nenáviděného Klause zabetonovali na věčné časy. A jestli se vám ho podaří ještě zavřít, máte dalšího mučedníka do pořadníku na blahořečení. Já se z jednoho ješitnýho dědka nezjančním, zato vy kvůli němu budete mít bezesné noci ještě dlouho potom, co se vám i z onoho světa bude drze a povýšeně vysmívat. Dobře vám tak!

Za Fischera platí Winterstein

Když se objevily první zprávy, že neúspěšný kandidát na prezidenta nemá čím zaplatit volební kampaň, tak mě napřed udivilo, že tiskárny, výlepny billboardů, výrobny odznáčků a vůbec všichni, kdo se na kampani napakovali, nechtěli peníze hned při potvrzení zakázky. Já, když si třeba odnesu spravit boty, musím zaplatit předem.

Potom jsem si položil druhou otázku: proč je ze všech prezidentských kandidátů v platební neschopnosti pouze Jan Fischer? Projděme si tedy finanční zdroje: Schwarzenberg převážně ze svého. Měl na to a netajil se tím. Dienstbiera platila jeho strana, Bobošíkovou nejspíš manžel, bohatý obchodník. Na Franze a Fischerovou se skládali jejich příznivci po pár stovkách. Roithová do kampaně vrazila své úspory, protože její strana je chudá.

ODS jako vládní strana vědomě postavila beznadějného kandidáta a nechala ho v tom plavat. Jenom se divím, že jim Přemysl Sobotka po tom předem jasném debaklu nesekl se stranickou legitimací. A kdo nám koupil nového prezidenta, bude po jeho inauguraci nejspíš prohlášeno za státní tajemství.

Je mi Jana Fischera líto, i když jsem ho nevolil. Svědomitý úředník patří podle mého soudu na ministerstvo, hlavou státu má být člověk mocný předestřít vizi. A kladu si třetí otázku: kdo ho do toho uvrtal a co si od toho sliboval? U všech ostatních kandidátů (včetně těch, kteří se nekvalifikovali do soutěže), mi byla motivace jasná. Pouze u Jana Fischera jsem si říkal a pořád říkám: proboha proč?

První nápady a spekulace, že Jan Fischer by byl ideálním příštím prezidentem, se objevily krátce poté, co se stal předsedou úřednické vlády (8. 5. 2009—13. 7. 2010). Nebyl to jeho nápad a on sám se k němu stavěl zdrženlivě. To jsme ještě netušili, že budeme prezidenta volit přímo. Že by to ve sponzorských úvahách hrálo roli? Časově se to shoduje. Nepochybuji, že Fischer byl tenkrát zdatným správcem konkursní podstaty státu, ale to není kvalifikace na Hrad.

Současnou personalistiku, která se dokonce studuje na vysoké škole (proboha proč?), definuji jako „novodobý obchod s otroky postavený na vědeckém základě“. S hokejisty a fotbalisty se kšeftovalo už za totáče, dneska si přes agenturu můžete koupit celé portfolio: od pomocného skladníka přes redaktora až po vrcholového manažera. Proč by tedy někoho nenapadlo zkusit „obchodovat“ zrovna s Janem Fischerem?

Neumím si totiž jeho kandidaturu vysvětlit jinak, než že byl kýmsi vytipován za ideálního bílého koně a že mu to, chudákovi, došlo až po prohraných volbách. A zase se ptám: proboha proč? Komu mohl být na Hradě něčím užitečný?

Rafinované podvody a lumpárny jsou to poslední, čeho bych se od Jana Fischera nadál. Na tohle není stavěný a musí to praštit do očí i toho, kdo ho spatří poprvé a neví, s kým má tu čest. Jan Fischer coby šedá eminence nebo „vrchní kmotr“ je absurdita na kvadrát. A vydírání? Nesmysl. Fischer je vzor bezúhonnosti a jeho předlistopadový rudý řidičák není karta do lobbistického pokeru. Tak co je za tím?

Nejsem investigativec a nebudu rozkrývat Fischerovy sponzory, poněvadž se v téhle sféře nevyznám. O panu Wintersteinovi jsem nikdy předtím neslyšel, ale vzhledem k tomu, že neinvestoval do kampaně, nýbrž do jejích následků, bude to opravdu dobrý kamarád. Ale jako filosof vím, že nějaký důvod Fischerova kandidatura mít musela.

Napadá mě jediné logické vysvětlení: degradovat význam funkce prezidenta, který Václav Havel posílil a v kteréžto linii Václav Klaus přes počáteční frflání (když byl prezidentem Havel) zdatně pokračoval. Zřejmě bylo podnikatelským záměrem udělat z prezidenta kladeče věnců nebo vedlejšák ke stranické funkci jako v časech totality. Zkrátka vyřadit ho ze hry, nechat dřepět na střídačce a nastolit diktaturu exekutivy, pod níž se státní kráva zřejmě dojí nejsnáze.

V tomhle jediném snad mohl být svědomitý a neprůbojný úředník někomu užitečný. Jako prezident – bílý kůň. Jenže vybouchl a nikomu už za ty prachy nestojí, poněvadž nemá a nebude mít na nic vliv. Leckterý bílý kůň už zaplatil kriminálem nebo dokonce životem, a proto jsem se obával, že Jan Fischer skončí ve vězení pro dlužníky.

A hle, stal se zázrak. Deus ex machina vystoupil z antického dramatu a uvolil se zasáhnout do povedené české taškařice. „Pámbíček z mašinky“, jak bych okázalý pojem „deus ex machina“ adekvátně přeložil pro tento případ, oné taškařici dokonce zatnul tipec dřív, než se stačila pořádně rozehrát.

Poslední otázka je proto spíš řečnická: kdo by platil za Zemana, kdyby nebyl zvolen? Zařídil by to soudruh „Zařídímto“, jak za totáče mladému přičinlivému kádru Šloufovi přezdívali zasloužilí a zkušení soudruzi? A nebo by si to Miloš Zeman musel odpracovat jako pumpař na čerpací stanici s emblémem Lukoilu?

Odcházení (hlav státu)

V době Pražského jara 1968 jsem chodil do prvního ročníku gymnasia v okresním městě. Moji pozornost pochopitelně poutalo dění doma, ale jedné, spíš podružné zprávy ze zahraničí jsem si všiml. A zůstal paf. Končící americký prezident Lyndon B. Johnson se nechal slyšet, že až doprezidentuje, půjde učit někam na vysokou školu.

Slovo universita ve mně tehdy vzbuzovalo nábožnou úctu a to, že nějaký bývalý prezident si troufá přednášet studentům, jsem považoval za hanobení akademické půdy. Prezident, co je to za kvalifikaci? Co tam tak může učit? „Opovážlivost“ LBJ mě tehdy opravdu upřímně pohoršila. Ano, tenkrát jsem ještě neměl představu, co v Americe znamená „vysoká“ škola, a hlavně: o vzdělání prezidentů jsem měl povědomí v hranicích lido-demo rezervace.

Ale jo, věděl jsem, že Masaryk byl profesor – a proto prý taky dával střílet do dělníků, poněvadž mu byli cizí, jak mě škola v dětství poučovala. A u těch ostatních nám zdůrazňovali rukodělný původ. Gottwald byl truhlář, Zápotocký kameník, Novotný zámečník. Jejich odcházení bylo jednoduché: Gottwald a Zápotocký zemřeli v úřadě, Novotný byl sesazen, a tím pádem neměl nárok někde působit. Stáhl se do ústraní kamsi na Kolínsko a po zbytek života seděl v hospodě, hrál mariáš (to byla jeho jediná vášeň) a donekonečna vykládal strejcům u piva, že kdyby zůstal prezidentem, tak sem Rusáci nevlítli.

Časem jsem pochopil, že bývalý prezident a politik vůbec může i učit. Za tu dobu se etablovala politologie a další nové společensko„vědní“ obory, kde se může „akademicky“ vykecávat opravdu každý. Když nic jiného, je to aspoň jakžtakž důstojné zakončení životní kariéry. Michail Gorbačov pořádal přednášková turné. Zato vrcholně nevkusně se podle mě zachoval bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Předtím byl šéfem Volkswagenu a jako bývalá faktická hlava státu šel zase dělat manažera. A ještě ke všemu k Rusákům. Fuj, hanba!

Ale vraťme se k nám. Ludvík Svoboda byl rovněž „sesazen“ – pro zdravotní nezpůsobilost – a už jenom čekal na smrt. Husák abdikoval ve vysokém věku a zemřel přesně dva roky po Vítězném listopadu. Kdo ví, jestli za tu dobu vůbec stačil uspořádat písemnosti a načrtnout paměti. Otázka, co bude dělat prezident, až mu vyprší funkční období, se poprvé začala přetřásat s nástupem Václava Havla. Jestli se nepletu, dokonce s tím začal on sám, že to přece není normální, aby hlava státu odcházela z Hradu rovnou na Slavín, a nebo do propadliště dějin, případně na popraviště.

Ale Havel se o sebe postaral sám. Vrátil se k psaní a morálně-filosofických aktivit mu beztak zůstalo až nad hlavu. Václav Klaus na začátku své politické dráhy jednou žertem odpověděl na dotaz, co bude dělat, když se mu ekonomická reforma nepovede a on jako politik skončí: „Půjdu učit na nějakou zahraniční universitu a budu přednášet o tom, proč se mi to nepovedlo.“

Jenže to bylo víc než před dvaceti lety a obávám se, že už se s takovým závěrem života nespokojí. Nemluvě o tom, že zrovna tohle už opravdu nikoho nezajímá. A že by se Klaus odebral do ústraní psát paměti, na to je příliš vitální a ambiciózní. Stanout znovu v čele politické strany nebo se opět stát předsedou vlády je degradace. Tak trochu jako když si bývalý ředitel přivydělává k penzi ve vrátnici svého podniku. Toho si je Klaus dobře vědom.

Už nějakou dobu se tváří tajuplně, jako že nějaký plán má, a mnoho důležitých lidí z toho teď má bezesné noci, odkud že to Klaus hodlá do všeho kafrat. Domácí rybník byl makroekonomovi vždycky malý a taky v něm dupal jako slon v porcelánu. Pokud jsem s ním občas souhlasil, šlo vždy o zahraničněpolitické otázky. Co je dnes ta slavná Lisabonská smlouva? Zapomenutý fascikl právnického blábolu.

Klaus by byl ideálním představitelem Evropské unie místo van Rampuly nebo jak se ten nikým nevolený nýmand jmenuje. Jenže to by ji Barroso a spol. radši prodali machometánům. Mohl by však napsat fundovanou knihu „Jak reformovat EU“ a bylo by to i záslužné. Ovšem to znamená zalézt na dlouho do pracovny a nikde se nepředvádět. Pochybuji, že to vydrží. Ale mohl by se tím proslavit, poněvadž jeho dílo by se určitě dostalo na „index librorum prohibitorum“. A třeba by mu knihu solidárně pokřtil Salman Rushdie, jehož návštěvu v Praze si Klaus kdysi hrozně moc nepřál.

Inu, s řediteli zeměkoule je odjakživa těžké pořízení a zbavit se jich – přímo nad lidské síly. Podotýkám, že „ředitel zeměkoule“ není funkce, nýbrž diagnóza. A dost rozšířená, může jí trpět třeba školník. Určitě jste na takové lidi v životě narazili.

Zatím je jisté pouze to, že Václav Klaus nikam nezmizí. Bonmot s emigrací snad nikdo nebral vážně. Vlastně o nic nejde, ale přece jen mě na budoucím osudu bývalého prezidenta znepokojuje fakt, že nerudovská otázka „kam s ním“ zaměstnává nezdravě mnoho lidí. I to je výpověď o stavu společnosti a duchovním klimatu. Koneckonců, s exprezidentem to není tak jednoduché jako se slamníkem.

... a Jakl vyhodí Hrad do povětří!

Soudě dle Klausova běsnění, s jakým se loučí s prezidentským úřadem, se obávám, že takto by mohla znít poslední věta v posledním rozkazu vydaném dosluhující hlavou státu, která je zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. Nevím, u které zbraně si odkroutil základní vojenskou službu, ekonomy zpravidla dávali k provianťákům, ale při nácviku bojového poplachu musel být začleněn do jednotky zpětného odřadu.

Povinnou vojnu už nemáme, tudíž si napřed musíme vysvětlit pojmy. Nejen vojáci základní služby, ale ani jejich velitelé se za socialistického vojančení (moje služba vlasti se kryla se školním rokem 1976/77) nedovídali o vypuknutí války z nějaké diplomatické nóty, nýbrž podle toho, do které fáze přerostl bojový poplach. A bojovým poplachem začínaly všechny vojenské akce bez rozdílu.

Většinou se vyhlašoval jako buzerace a končil nástupem a kontrolou plné polní před ubikací. Ale mohl pokračovat výjezdem bojové techniky do záložního prostoru, polním cvičením a v poslední fázi válkou. Vše záleželo pouze na tom, kdy někdo pískne konec.

Při poplachu má každý voják přesně určený úkol podle definice, kterou jsem tenkrát objevil v jedné vojenské brožuře: „Armáda je vzorový model organizace s neosobním pojítkem zajišťujícím maximální efektivnost koordinované činnosti.“ Na výstižnější definici totálního bordelu jsem od té doby nenarazil. Specifický úkol při poplachu má jednotka zpětného odřadu. Zní to jako krycí název, ale ve skutečnosti jsou to zahajovači a likvidovači z Havlovy „Zahradní slavnosti“ v jednom.

Do pole neodjedou úplně všichni vojáci. Někdo musí v kasárnách zůstat, aby se o ně postaral. Pozhasínal, zavřel kohoutky a uklidil svinčík. Ve vyšších fázích poplachu zpětný odřad expeduje do pole proviant, výstroj, munici a techniku. A kdyby v případě války udatná lidová armáda musela ustoupit, zpětný odřad provede likvidaci, aby se postupující nepřítel neměl čeho zmocnit. Zbylí vojáci všechno užitečné snesou na hromadu, polijí benzinem, vyhodí kasárna do povětří a vydají se na spořádaný ústup.

Od nového roku se nemohu zbavit dojmu, že velet jednotce zpětného odřadu je jediná faktická moc, kterou major Klaus ještě má. Humanitární část amnestie (prominutí lehčích trestů a propuštění starců nad hrobem) byla zastíracím manévrem pro zajištění beztrestnosti jeho dosud neusvědčených spojenců. A když hrozilo, že by nejtajnější dokumenty ve státě, k nimž má přístup jenom prezident, měl předat Karlu Schwarzenbergovi, propadl hysterii a raději se spojil se svým úhlavním nepřítelem Zemanem.

Naposledy zhanobil svého předchůdce Václava Havla, bez něhož by byl dodnes bankovním úředníkem, a jeho nakumulovaná zloba se zjevně dosud nevybila. Zbývají mu skoro čtyři týdny a vojáci, které jeho novoroční poplach vyhnal z nástupu před ubikací, si teď v záložním prostoru, což bývá provizorní tábor v lese, kladou znepokojivou otázku, jestli nakonec přece jen nebude válka.

Zatím to vypadá, že Klausův zpětný odřad plní bojový úkol na výbornou. A kdo jiný je povolanější umístit nálože a odpálit Hrad než Klausův dvorní ranař Ladislav Jakl. Petr Hájek by těsně předtím mohl v posledním PŠM (politické školení mužstva) pronést zaklínadlo a všechno to svést na ilumináty. Exprezident si pak může říkat s klasikem: „Čo bolo, bolo. Terazky som majorom.“ To jediné mu už asi nikdo nevezme.

Ústavní, nebo puč?

Do složení slibu a převzetí úřadu mu zbývá ještě měsíc, ale už třímá opratě a práská bičem. Ostatně nové pořádky začal vyhlašovat, když výsledky volby ještě nebyly oficiálně potvrzeny. Kdo? Přece náš nový prezident. A předseda vlády mu naběhl svým prohlášením, že kdyby Zeman odvolal jeho vládu, byl by to ústavní puč.

Co je to proboha za nesmysl, pojem „ústavní puč“? Buď něco proběhne ústavně, a pak to nemůže být puč – i když s výsledkem stokrát nesouhlasíme, a nebo dojde k převzetí moci bez respektování zákonů a ústavy – to je přece puč, revoluce, převrat, umšturc a tak dále – a pak to není ústavní ani náhodou, byť k převeliké radosti lidu obecného.

Připouštím, že puč lze provést ústavními prostředky. Bohužel to možné je, precedentem je únor 1948. Prezident přijal demisi a jmenoval novou vládu v souladu s ústavou. Pouze nedomyslel, čí demisi přijal a co provede ta zločinecká sebranka, kterou potvrdil do nové vlády v dobré víře, že národ v příštích volbách moudře rozhodne. Nedokázal si představit, že už se žádné volby konat nebudou.

Ovšem i tak můžeme pojem „ústavní puč“ brát pouze jako básnickou metaforu, ale v žádném případě ne jako právnický termín. Legitimitu nového prezidenta můžeme zpochybňovat mravně, ne však právně. Co by kdyby... šly volit ty tři miliony, které se na to vykašlaly. S tím si nepomůžeme.

Od roku 1918 se nestalo, že by prezident odvolal vládu. A že se jich vystřídalo dost, ale vždycky to ty vlády položily samy. Teprve náš nový, dosud neinaugurovaný prezident si troufá porušit nepsané tabu a vyhrožuje. Ústava hovoří jednoznačně, článek 62:

Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.

Můžeme se tomu divit, řečeno s klasikem, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit...

Jenže: článek 68 praví: (3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. A právníci už rozjeli dohady, že sněmovna může Zemanovi na just jím dosazené vládě nevyslovit důvěru. Nastane příkladná patová situace a bude se řešit zákulisně. Jak taky jinak. A až se to pěkně umatla upatla, oba tábory svorně předstoupí před občany a budou to vydávat za vítězství politické kultury. Ehm.

Nečas bohužel svým vyjádřením připustil možnost, že by Zeman za jistých okolností mohl vládu odvolat. To není nešikovnost, to je trestuhodnost, neboť připustil spornost výkladu ústavy. Už z pudu sebezáchovy měl prohlásit, že na tohle prezident nemá právo, a nebo neříkat nic. Krucinál, kdo jiný než předseda vlády by se měl umět ohánět ústavou? A u případných sporných pasáží má mít svůj vlastní výklad, za kterým stojí.

Jenže rozhodného slova náš milý Petr „Packal“ Nečas nikdy nebyl mocen. A s prezidentskými zásahy do vládnutí má ostatně zkušenost – Václav Klaus mu před dvěma lety zabránil zbavit se páté kolony jménem Věci veřejné, a proto Josef Dobeš ještě nějakou dobu zůstal ministrem. No a ještě předtím Klaus požehnal Paroubkovi k odstřelu Topolánka.

Takže co se divíme, Zeman má na co navazovat. Akorát to teď rozjede velkém a ducha zákona, kterým se budeme ohánět, vyvětrá spolu s cigaretovým kouřem. Když odhlédnu
od ústavy a podívám se na věc z hlediska politické kultury, tak si na jednu stranu myslím, že vláda, která vládne z milosti jakési Karolíny Peak, nemá co vládnout. Ale na druhou stranu ji nemá co odvolávat zrovna Miloš Zeman. To už rovnou mohl se svou juntou obsadit Hrada volby se nemusely konat.

Všichni prezidentovi muži

Když se v Americe střídají prezidenti, a zvlášť když ten nový vyhrál volby za jinou stranu než jeho předchůdce, automaticky se vymění celá prezidentova administrativa. Bývá to kolem tří tisíc lidí.

Zanedlouho se vymění administrativa i na Pražském hradě. Nevím, kolik lidí s přímým i hypotetickým vlivem na prezidenta zaměstnává Klausova kancelář, ale víc než jedno procento osazenstva Bílého domu to asi nebude. Viditelné tváře Klausovy administrativy se dají spočítat na prstech: Jakl, Hájek, Weigl, Ochvat... ono se tam zas tak moc dramatického nedělo. Rozruch pravidelně vyvolávali jenom dva prezidentovi muži: Ladislav Jakl a Petr Hájek.

Jakl je ranař. I na Hradě někdy musí nastoupit vyhazovač, nejen v bordelu nebo na diskotéce, a většina lidí to tak brala. Dřív měl panovník po ruce kata, v 21. století se musí spokojit s vyhazovačem. Zato Petr Hájek šel na rozum jen málokomu – a ještě méně proč si ho Klaus zuby nehty drží. Ten člověk je diagnostikovatelný blázen, a stejně na něj zarytý racionalista Klaus nedal dopustit.

Přesto byla Hájkova role nezastupitelná a já jsem si ji plně uvědomil teprve před půl rokem, kdy se rozjela volební kampaň a začala bilancovat Klausova éra. Jak už jsem začal výše, metoda „kat a blázen“ měla v dějinách svou logiku. Dnešní historické bádání i laický zájem o dějiny a politiku se mnohem víc zaměřují na katy a je to pochopitelné. Blázny se tolik nezabýváme a je to podle mě chyba. Králové si nevydržovali šašky jen pro své obveselení. Ti měli jeden důležitý a odpovědný politický úkol: říkat na plnou hubu to, co se nesluší pronášet z trůnu vznešenými ústy Jeho Veličenstva.

Hájek pilně publikoval úvahy a pronášel hypotézy často značně ujeté, ale dokázal jimi zaujmout. Kdežto Václav Klaus měl smůlu – a mohl si za to sám svým ješitným autoritářstvím – že ať řekl co řekl, skoro každý nad tím mávl rukou nebo to vehementně odmítl už z principu, že to řekl Klaus. Na podstatu věci nikdy nedošlo.

Když Václav Klaus prohlašoval, že globální oteplování je pitomost a propaganda, akorát všechny naštval, ale nikoho nepřiměl zkoumat, co je příčina a co následek. Zato když Petr Hájek stejný problém zabalil do konspirační teorie, přece jen tím přiměl dost lidí zamyslet se nad věcí z jiného úhlu pohledu, než jaký přikazuje směrnice EU. Hájek měl podle mě za úkol sdělovat národu některé Klausovy myšlenky, které z prezidentových úst veřejnost odmítala brát na vědomí, zato prostřednictvím úst či pera hradního blázna projevovala větší ochotu se jimi zabývat.

Co Hájek říkal a psal sám za sebe a co za Klause, v tom se asi nikdy nikdo nevyzná a v řadě případů to myslím nebude vědět ani on sám, protože s Klausem v mnoha věcech souzněli, i když oba tvrdí opak. A pokud ho prezident přece jen musel veřejně pokárat a navenek se od něj distancovat, činil tak vždy jako jeho dávní předchůdci na Pražském i spoustě dalších hradů: vždyť to říkal jenom blázen.

Tohle se ovšem za chvíli stane dějepisem. Zemák přiveze nové prezidentovy muže a ti budou úplně jiného ražení. Sázím se sám se sebou, jestli nový prezident vybalí na Hradě theatrum pimprlum se Škrholou a Kašpárkem, nebo jestli si funkce kata a blázna nepřibere s chutí sám jako vedlejšák. Ale je to koneckonců fuk, protože obě eventuality nastolují otázku, kdo vlastně bude prezidentovat.

Umění klást otázky

Zkuste si udělat jednoduchý test. Zeptejte se deseti nebo dvaceti lidí naprosto věcnou a neutrální dikcí, kolik je hodin. Žasnete, co všechno se k tomu ještě dovíte. Návdavkem se vám zpravidla dostane dobré rady, že už to asi nestihnete. Nebo že sebou máte hodit. Často vyvoláte zvědavost, na co to potřebujete vědět a kam tak pospícháte. Přece už nechcete odejít... Zkrátka a dobře, vykoledujete si křížový výslech nebo úvahu na volné téma, přednášku o relativitě času, ale kolik je vlastně hodin, to se dovíte jen málokdy.

Kdyby otázkou kolik je hodin začal moderátor televizní debatu v neděli v poledne, pozvaní politici by se určitě začali přít, komu jdou hodinky správně a komu ne, která strana je tím pádem o krok napřed a která sto let za opicemi. Mnozí by jistě využili nabídnuté šance k tomu, aby nepříjemné otázky předem smetli ze stolu s tím, že v tak krátkém čase na ně nemohou zodpovědně a vyčerpávajícím způsobem odpovědět. To byste koukali, co všechno by nabalili na zdánlivě nevinnou a prostou otázku. Určitě by překonali oblíbený parlamentní fígl, kdy se k vyhlášce třeba o emisních limitech nenápadně přibalí nařízení, že od prvního ledna příštího roku se u nás bude jezdit vlevo, a obojí se spláchne jedním hlasováním.

Asi před deseti lety jsem začal dělit otázky na tři druhy – podle toho, proč se ptáme. Buď se ptáme proto, abychom se dověděli, co ještě nevíme. To jsou ty nejpřirozenější otázky. Nebo se ptáme na to, co sice víme, ale ptáme se proto, abychom dokázali, že tázaný je blb, který to neví. Tyto otázky kladou examinátoři a naše děti. Na tom taky není nic divného. A pak jsou otázky usvědčovací. Tazatel nejen že sám nic neví, ale hlavně kolikrát neví, na co se vlastně má zeptat. Soudci a policisté mají tyhle otázky v popisu práce a je to v pořádku. Ale nezdá se mi v pořádku, že média už pomalu ani jiné otázky neznají. Jako by se reportéři trumfovali, kdo si namaže na chleba větší celebritu. Nebo naopak, kdo se jí nejvíc zalíbí. V takovém případě reportér klade otázky zavděčovací. Vida, máme čtvrtou kategorii. Otázky prvního druhu, zjišťovací, které mi mají zprostředkovat nové poznání, scházejí na úbytě.

STOP KULTU PLEBEJSTVÍ aneb MNOHO DŮVODŮ, PROČ VOLÍM KARLA SCHWAREZNBERGA

První kolo volby presidenta České republiky přineslo obrovské překvapení: mediální bublina o finálovém utkání Fischer-Zeman splaskla. Ale ještě jsme se ani nestačili vyspat, a po internetu již v neděli začaly kolovat sprosté reakce na dopis Věry Čáslavské Karlu Schwarzenbergovi a další špína.

Kdybych měl svůj postoj vyjádřit zemanovským bonmotem, volím Karla Schwarzenberga i proto, že mne inspiroval k následující úvaze. Kdybych dostal za domácí úkol napsat něco pouze o Miloši Zemanovi, nejspíš bych si koupil křídu, načmáral na zeď ZEMAN JE VŮL! a více bych na něj kapacitou svého ducha neplýtval. Taky bych to mohl shrnout do sloganu a rozšířit francouzské heslo NOBLESSE OBLIGE o

VZNEŠENOST ZAVAZUJE,

PLEBEJSTVÍ SVAZUJE

vědom si rizika, že příznivec Miloše Zemana na tomto místě přestane číst. Jeho škoda, nedostane se mu rozvázání.

Hra na svobodná a nezávislá média

Pracoval jsem devět let v České televizi, a když jsem tam v roce 1993 přestupoval z trochu jiné branže, můj šéf se mě zeptal: „Jestlipak vůbec víš, co je to televizní pořad? Na to je totiž přesná definice: Televizní pořad je časová výplň mezi dvěma reklamními bloky.“ Záhy jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je. A taky jsem časem zjistil, že tahle smutná skutečnost není žádné polistopadové nóvum, že tu něco podobného už bylo. Zalistujme tedy proti času, do doby, kdy aspoň u nás ještě neexistovala žádná věda o médiích.

Jestli to není pravda, je to hezky vymyšlená historka o tom, jak prvorepublikový ministr a předseda agrární strany Antonín Švehla odbýval mladší spolustraníky poukazující na fakt, že Venkov, což byl jejich partajní list, se nedá číst a že by to chtělo vyměnit redakci. A Švehla prý pokaždé na to: „Pánové, klid. Dokud se Venkov dá rozřezat asi na takovéhle kousky, na venkově ho lidi budou odebírat dál.“ Tehdejší novinový papír byl ovšem jiný, dnešní hlazený a barevně potištěný se k zmíněnému účelu použít nedá a krom toho suché kadibudky má už jenom pár chatařů. 

Jídlo jako pohonná hmota

Dějiny lidstva jsou dějiny hladu. Malá část světa sice poslední půlstoletí řeší problémy s nadbytkem potravin, ale to je pouhá anomálie. Bohužel jsme si ji přestali uvědomovat a považujeme tento výkyv za normální stav. V důsledku toho si jídla vážíme čím dál méně. Buď jím plýtváme, a nebo ho taky považujeme za ztrátu času. Čím dál víc jíme při práci. A když už od ní vstaneme, máme potřebu tenhle „prohřešek“ nějak omluvit. Řekneme třeba: Musím doplnit pohonné hmoty.

Jenže tato hláška už dávno není nadsázka. Každým dnem přibývá potravin, které si víc než jídlo zaslouží nazvat pohonná hmota. A nejen to: z potravin se začaly vyrábět skutečné pohonné hmoty. A jako si člověk zkazí žaludek špatným či náhražkovým jídlem, ani motorům neprospívá palivo nastavované řepkovým olejem. Rychleji se opotřebovávají, zadírají se, víc smrdí a jsou méně výkonné.