Umění klást otázky

Zkuste si udělat jednoduchý test. Zeptejte se deseti nebo dvaceti lidí naprosto věcnou a neutrální dikcí, kolik je hodin. Žasnete, co všechno se k tomu ještě dovíte. Návdavkem se vám zpravidla dostane dobré rady, že už to asi nestihnete. Nebo že sebou máte hodit. Často vyvoláte zvědavost, na co to potřebujete vědět a kam tak pospícháte. Přece už nechcete odejít... Zkrátka a dobře, vykoledujete si křížový výslech nebo úvahu na volné téma, přednášku o relativitě času, ale kolik je vlastně hodin, to se dovíte jen málokdy.

Kdyby otázkou kolik je hodin začal moderátor televizní debatu v neděli v poledne, pozvaní politici by se určitě začali přít, komu jdou hodinky správně a komu ne, která strana je tím pádem o krok napřed a která sto let za opicemi. Mnozí by jistě využili nabídnuté šance k tomu, aby nepříjemné otázky předem smetli ze stolu s tím, že v tak krátkém čase na ně nemohou zodpovědně a vyčerpávajícím způsobem odpovědět. To byste koukali, co všechno by nabalili na zdánlivě nevinnou a prostou otázku. Určitě by překonali oblíbený parlamentní fígl, kdy se k vyhlášce třeba o emisních limitech nenápadně přibalí nařízení, že od prvního ledna příštího roku se u nás bude jezdit vlevo, a obojí se spláchne jedním hlasováním.

Asi před deseti lety jsem začal dělit otázky na tři druhy – podle toho, proč se ptáme. Buď se ptáme proto, abychom se dověděli, co ještě nevíme. To jsou ty nejpřirozenější otázky. Nebo se ptáme na to, co sice víme, ale ptáme se proto, abychom dokázali, že tázaný je blb, který to neví. Tyto otázky kladou examinátoři a naše děti. Na tom taky není nic divného. A pak jsou otázky usvědčovací. Tazatel nejen že sám nic neví, ale hlavně kolikrát neví, na co se vlastně má zeptat. Soudci a policisté mají tyhle otázky v popisu práce a je to v pořádku. Ale nezdá se mi v pořádku, že média už pomalu ani jiné otázky neznají. Jako by se reportéři trumfovali, kdo si namaže na chleba větší celebritu. Nebo naopak, kdo se jí nejvíc zalíbí. V takovém případě reportér klade otázky zavděčovací. Vida, máme čtvrtou kategorii. Otázky prvního druhu, zjišťovací, které mi mají zprostředkovat nové poznání, scházejí na úbytě.

STOP KULTU PLEBEJSTVÍ aneb MNOHO DŮVODŮ, PROČ VOLÍM KARLA SCHWAREZNBERGA

První kolo volby presidenta České republiky přineslo obrovské překvapení: mediální bublina o finálovém utkání Fischer-Zeman splaskla. Ale ještě jsme se ani nestačili vyspat, a po internetu již v neděli začaly kolovat sprosté reakce na dopis Věry Čáslavské Karlu Schwarzenbergovi a další špína.

Kdybych měl svůj postoj vyjádřit zemanovským bonmotem, volím Karla Schwarzenberga i proto, že mne inspiroval k následující úvaze. Kdybych dostal za domácí úkol napsat něco pouze o Miloši Zemanovi, nejspíš bych si koupil křídu, načmáral na zeď ZEMAN JE VŮL! a více bych na něj kapacitou svého ducha neplýtval. Taky bych to mohl shrnout do sloganu a rozšířit francouzské heslo NOBLESSE OBLIGE o

VZNEŠENOST ZAVAZUJE,

PLEBEJSTVÍ SVAZUJE

vědom si rizika, že příznivec Miloše Zemana na tomto místě přestane číst. Jeho škoda, nedostane se mu rozvázání.

Hra na svobodná a nezávislá média

Pracoval jsem devět let v České televizi, a když jsem tam v roce 1993 přestupoval z trochu jiné branže, můj šéf se mě zeptal: „Jestlipak vůbec víš, co je to televizní pořad? Na to je totiž přesná definice: Televizní pořad je časová výplň mezi dvěma reklamními bloky.“ Záhy jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je. A taky jsem časem zjistil, že tahle smutná skutečnost není žádné polistopadové nóvum, že tu něco podobného už bylo. Zalistujme tedy proti času, do doby, kdy aspoň u nás ještě neexistovala žádná věda o médiích.

Jestli to není pravda, je to hezky vymyšlená historka o tom, jak prvorepublikový ministr a předseda agrární strany Antonín Švehla odbýval mladší spolustraníky poukazující na fakt, že Venkov, což byl jejich partajní list, se nedá číst a že by to chtělo vyměnit redakci. A Švehla prý pokaždé na to: „Pánové, klid. Dokud se Venkov dá rozřezat asi na takovéhle kousky, na venkově ho lidi budou odebírat dál.“ Tehdejší novinový papír byl ovšem jiný, dnešní hlazený a barevně potištěný se k zmíněnému účelu použít nedá a krom toho suché kadibudky má už jenom pár chatařů. 

Jídlo jako pohonná hmota

Dějiny lidstva jsou dějiny hladu. Malá část světa sice poslední půlstoletí řeší problémy s nadbytkem potravin, ale to je pouhá anomálie. Bohužel jsme si ji přestali uvědomovat a považujeme tento výkyv za normální stav. V důsledku toho si jídla vážíme čím dál méně. Buď jím plýtváme, a nebo ho taky považujeme za ztrátu času. Čím dál víc jíme při práci. A když už od ní vstaneme, máme potřebu tenhle „prohřešek“ nějak omluvit. Řekneme třeba: Musím doplnit pohonné hmoty.

Jenže tato hláška už dávno není nadsázka. Každým dnem přibývá potravin, které si víc než jídlo zaslouží nazvat pohonná hmota. A nejen to: z potravin se začaly vyrábět skutečné pohonné hmoty. A jako si člověk zkazí žaludek špatným či náhražkovým jídlem, ani motorům neprospívá palivo nastavované řepkovým olejem. Rychleji se opotřebovávají, zadírají se, víc smrdí a jsou méně výkonné.