Umění klást otázky

Zkuste si udělat jednoduchý test. Zeptejte se deseti nebo dvaceti lidí naprosto věcnou a neutrální dikcí, kolik je hodin. Žasnete, co všechno se k tomu ještě dovíte. Návdavkem se vám zpravidla dostane dobré rady, že už to asi nestihnete. Nebo že sebou máte hodit. Často vyvoláte zvědavost, na co to potřebujete vědět a kam tak pospícháte. Přece už nechcete odejít... Zkrátka a dobře, vykoledujete si křížový výslech nebo úvahu na volné téma, přednášku o relativitě času, ale kolik je vlastně hodin, to se dovíte jen málokdy.

Kdyby otázkou kolik je hodin začal moderátor televizní debatu v neděli v poledne, pozvaní politici by se určitě začali přít, komu jdou hodinky správně a komu ne, která strana je tím pádem o krok napřed a která sto let za opicemi. Mnozí by jistě využili nabídnuté šance k tomu, aby nepříjemné otázky předem smetli ze stolu s tím, že v tak krátkém čase na ně nemohou zodpovědně a vyčerpávajícím způsobem odpovědět. To byste koukali, co všechno by nabalili na zdánlivě nevinnou a prostou otázku. Určitě by překonali oblíbený parlamentní fígl, kdy se k vyhlášce třeba o emisních limitech nenápadně přibalí nařízení, že od prvního ledna příštího roku se u nás bude jezdit vlevo, a obojí se spláchne jedním hlasováním.

Asi před deseti lety jsem začal dělit otázky na tři druhy – podle toho, proč se ptáme. Buď se ptáme proto, abychom se dověděli, co ještě nevíme. To jsou ty nejpřirozenější otázky. Nebo se ptáme na to, co sice víme, ale ptáme se proto, abychom dokázali, že tázaný je blb, který to neví. Tyto otázky kladou examinátoři a naše děti. Na tom taky není nic divného. A pak jsou otázky usvědčovací. Tazatel nejen že sám nic neví, ale hlavně kolikrát neví, na co se vlastně má zeptat. Soudci a policisté mají tyhle otázky v popisu práce a je to v pořádku. Ale nezdá se mi v pořádku, že média už pomalu ani jiné otázky neznají. Jako by se reportéři trumfovali, kdo si namaže na chleba větší celebritu. Nebo naopak, kdo se jí nejvíc zalíbí. V takovém případě reportér klade otázky zavděčovací. Vida, máme čtvrtou kategorii. Otázky prvního druhu, zjišťovací, které mi mají zprostředkovat nové poznání, scházejí na úbytě.

Jako by i novináři měli v popisu práce upřednostňovat otázky usvědčovací. Nemáte ten dojem? Tak třeba z Četky přijde hláška, že v Československé církvi husitské vypuklo schizma. Šéfredaktorem pověřený udatný investigativní žurnalista, který ještě ráno vstával v blažené nevědomosti o existenci jakési Československé církve husitské, vyrazí do terénu nikoli proto, aby mě seznámil se stavem věcí, ale aby to protagonistům schizmatu, o kterých jakživ neslyšel a nic o nich neví, aby jim to jaksepatří nandal a znemožnil je v očích veřejnosti. Setkáváme se s tím denně. Existuje kategorie žurnalistů, kteří se na nic ptát nepotřebují, kterým je všechno jasné a kteří mají za úkol přinést do uzávěrky špatnou zprávu, tedy tu jedině dobrou. Zjišťovací otázky u takovéhle práce jenom překážejí.

Ale já bych to na rozdíl od politiků nesváděl jenom na aroganci novinářů, přestože si myslím, když tak poslouchám všelijaké mediální rozumbrady, jak neustále mudrují o životně důležité funkci a vznešeném poslání médií a co všechno je k tomu potřeba, že naše žurnalistika ze všeho nejvíc potřebuje naučit se konečně shodu podmětu s přísudkem. Koneckonců mediální dramata má pod palcem klub vyvolených mediálních prominentů, řadový novinář spíš řeší dilema, na co se dotyčného vůbec zeptat a proč vlastně. Podle mě musí existovat nějaká nepsaná vyhláška, s kým se mají donekonečna opakovat rozhovory pořád o tomtéž a kdo se má křenit z titulních stran. To snad musí být nějaká nová nomenklatura. V dnešním slovníku brandmark, značka, na kterou zákazník – nikoli už čtenář, posluchač nebo divák – zabere.

I kdyby to měla být negativní motivace: To jsem teda zvědavej, vo čem se ten debil zase bude vykecávat. Nebo: Co ta bába zase bude pindat. Ale - koupí si jeden výtisk. Světem vládne naprosto zcestná doktrína, že o kom se ví, ten má automaticky co říct. A vymyslete pro něj otázku, abyste se něco dověděli. Bývá to většinou neproveditelné. Jediné, co s tím chudák reportér nadělá, pokud na to má, že dotyčného zesměšní, usvědčí ho z nepravosti nebo mu vleze někam. A nebo spolu sehrají prefabrikovaný rozhovor o ničem, což je nejčastější řešení. Navíc takovéhle řešení skýtá největší naději na teplé místečko tiskového mluvčího.

Já bych nemohl být redaktorem v pestrobarevném časopisu, protože vyslán udělat rozhovor bych se asi bránil a vymlouval: Neblázněte, šéfe, přece sám víte, že od tohohle člověka se nic kloudnýho nedovíte. O čem si s ním proboha mám povídat? Ten ani nepochopí, na co se ho ptám. Šéfredaktor by to asi nepopřel, zato by mě poučil, že musíme prodat náklad, protože jinak nám kdosi odřekne reklamu, na které závisí výplata nás všech. Na to bych se odebral do hospody, tam si celé interview vymyslel a jistě by mi to párkrát prošlo, než by mě vyhodili.

Brzy bude jaro, po něm prázdniny a s nimi by měla vypuknout okurková sezóna. Ono by to bylo krásné, kdyby se řeč na chvíli zastavila, kdyby noviny vyhlásily celoredakční dovolenou a tři nebo čtyři týdny nevycházely. To by byla úleva od informací, přesněji řečeno od toho, co se za ně vydává. Ale má to jeden už zmíněný háček: ta nasmlouvaná reklama musí vycházet každý den a musí se pro forma něčím obalit. To je dnes bohužel hlavní funkce všech těch článků a rozhovorů. Jinak by noviny opravdu mohly vycházet jen ve zvláštním vydání, když se něco děje. Obávám se, že tady jsme s uměním klást otázky v koncích. A nejen v okurkové sezóně.