Za Fischera platí Winterstein

Když se objevily první zprávy, že neúspěšný kandidát na prezidenta nemá čím zaplatit volební kampaň, tak mě napřed udivilo, že tiskárny, výlepny billboardů, výrobny odznáčků a vůbec všichni, kdo se na kampani napakovali, nechtěli peníze hned při potvrzení zakázky. Já, když si třeba odnesu spravit boty, musím zaplatit předem.

Potom jsem si položil druhou otázku: proč je ze všech prezidentských kandidátů v platební neschopnosti pouze Jan Fischer? Projděme si tedy finanční zdroje: Schwarzenberg převážně ze svého. Měl na to a netajil se tím. Dienstbiera platila jeho strana, Bobošíkovou nejspíš manžel, bohatý obchodník. Na Franze a Fischerovou se skládali jejich příznivci po pár stovkách. Roithová do kampaně vrazila své úspory, protože její strana je chudá.

ODS jako vládní strana vědomě postavila beznadějného kandidáta a nechala ho v tom plavat. Jenom se divím, že jim Přemysl Sobotka po tom předem jasném debaklu nesekl se stranickou legitimací. A kdo nám koupil nového prezidenta, bude po jeho inauguraci nejspíš prohlášeno za státní tajemství.

Je mi Jana Fischera líto, i když jsem ho nevolil. Svědomitý úředník patří podle mého soudu na ministerstvo, hlavou státu má být člověk mocný předestřít vizi. A kladu si třetí otázku: kdo ho do toho uvrtal a co si od toho sliboval? U všech ostatních kandidátů (včetně těch, kteří se nekvalifikovali do soutěže), mi byla motivace jasná. Pouze u Jana Fischera jsem si říkal a pořád říkám: proboha proč?

První nápady a spekulace, že Jan Fischer by byl ideálním příštím prezidentem, se objevily krátce poté, co se stal předsedou úřednické vlády (8. 5. 2009—13. 7. 2010). Nebyl to jeho nápad a on sám se k němu stavěl zdrženlivě. To jsme ještě netušili, že budeme prezidenta volit přímo. Že by to ve sponzorských úvahách hrálo roli? Časově se to shoduje. Nepochybuji, že Fischer byl tenkrát zdatným správcem konkursní podstaty státu, ale to není kvalifikace na Hrad.

Současnou personalistiku, která se dokonce studuje na vysoké škole (proboha proč?), definuji jako „novodobý obchod s otroky postavený na vědeckém základě“. S hokejisty a fotbalisty se kšeftovalo už za totáče, dneska si přes agenturu můžete koupit celé portfolio: od pomocného skladníka přes redaktora až po vrcholového manažera. Proč by tedy někoho nenapadlo zkusit „obchodovat“ zrovna s Janem Fischerem?

Neumím si totiž jeho kandidaturu vysvětlit jinak, než že byl kýmsi vytipován za ideálního bílého koně a že mu to, chudákovi, došlo až po prohraných volbách. A zase se ptám: proboha proč? Komu mohl být na Hradě něčím užitečný?

Rafinované podvody a lumpárny jsou to poslední, čeho bych se od Jana Fischera nadál. Na tohle není stavěný a musí to praštit do očí i toho, kdo ho spatří poprvé a neví, s kým má tu čest. Jan Fischer coby šedá eminence nebo „vrchní kmotr“ je absurdita na kvadrát. A vydírání? Nesmysl. Fischer je vzor bezúhonnosti a jeho předlistopadový rudý řidičák není karta do lobbistického pokeru. Tak co je za tím?

Nejsem investigativec a nebudu rozkrývat Fischerovy sponzory, poněvadž se v téhle sféře nevyznám. O panu Wintersteinovi jsem nikdy předtím neslyšel, ale vzhledem k tomu, že neinvestoval do kampaně, nýbrž do jejích následků, bude to opravdu dobrý kamarád. Ale jako filosof vím, že nějaký důvod Fischerova kandidatura mít musela.

Napadá mě jediné logické vysvětlení: degradovat význam funkce prezidenta, který Václav Havel posílil a v kteréžto linii Václav Klaus přes počáteční frflání (když byl prezidentem Havel) zdatně pokračoval. Zřejmě bylo podnikatelským záměrem udělat z prezidenta kladeče věnců nebo vedlejšák ke stranické funkci jako v časech totality. Zkrátka vyřadit ho ze hry, nechat dřepět na střídačce a nastolit diktaturu exekutivy, pod níž se státní kráva zřejmě dojí nejsnáze.

V tomhle jediném snad mohl být svědomitý a neprůbojný úředník někomu užitečný. Jako prezident – bílý kůň. Jenže vybouchl a nikomu už za ty prachy nestojí, poněvadž nemá a nebude mít na nic vliv. Leckterý bílý kůň už zaplatil kriminálem nebo dokonce životem, a proto jsem se obával, že Jan Fischer skončí ve vězení pro dlužníky.

A hle, stal se zázrak. Deus ex machina vystoupil z antického dramatu a uvolil se zasáhnout do povedené české taškařice. „Pámbíček z mašinky“, jak bych okázalý pojem „deus ex machina“ adekvátně přeložil pro tento případ, oné taškařici dokonce zatnul tipec dřív, než se stačila pořádně rozehrát.

Poslední otázka je proto spíš řečnická: kdo by platil za Zemana, kdyby nebyl zvolen? Zařídil by to soudruh „Zařídímto“, jak za totáče mladému přičinlivému kádru Šloufovi přezdívali zasloužilí a zkušení soudruzi? A nebo by si to Miloš Zeman musel odpracovat jako pumpař na čerpací stanici s emblémem Lukoilu?

Odcházení (hlav státu)

V době Pražského jara 1968 jsem chodil do prvního ročníku gymnasia v okresním městě. Moji pozornost pochopitelně poutalo dění doma, ale jedné, spíš podružné zprávy ze zahraničí jsem si všiml. A zůstal paf. Končící americký prezident Lyndon B. Johnson se nechal slyšet, že až doprezidentuje, půjde učit někam na vysokou školu.

Slovo universita ve mně tehdy vzbuzovalo nábožnou úctu a to, že nějaký bývalý prezident si troufá přednášet studentům, jsem považoval za hanobení akademické půdy. Prezident, co je to za kvalifikaci? Co tam tak může učit? „Opovážlivost“ LBJ mě tehdy opravdu upřímně pohoršila. Ano, tenkrát jsem ještě neměl představu, co v Americe znamená „vysoká“ škola, a hlavně: o vzdělání prezidentů jsem měl povědomí v hranicích lido-demo rezervace.

Ale jo, věděl jsem, že Masaryk byl profesor – a proto prý taky dával střílet do dělníků, poněvadž mu byli cizí, jak mě škola v dětství poučovala. A u těch ostatních nám zdůrazňovali rukodělný původ. Gottwald byl truhlář, Zápotocký kameník, Novotný zámečník. Jejich odcházení bylo jednoduché: Gottwald a Zápotocký zemřeli v úřadě, Novotný byl sesazen, a tím pádem neměl nárok někde působit. Stáhl se do ústraní kamsi na Kolínsko a po zbytek života seděl v hospodě, hrál mariáš (to byla jeho jediná vášeň) a donekonečna vykládal strejcům u piva, že kdyby zůstal prezidentem, tak sem Rusáci nevlítli.

Časem jsem pochopil, že bývalý prezident a politik vůbec může i učit. Za tu dobu se etablovala politologie a další nové společensko„vědní“ obory, kde se může „akademicky“ vykecávat opravdu každý. Když nic jiného, je to aspoň jakžtakž důstojné zakončení životní kariéry. Michail Gorbačov pořádal přednášková turné. Zato vrcholně nevkusně se podle mě zachoval bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Předtím byl šéfem Volkswagenu a jako bývalá faktická hlava státu šel zase dělat manažera. A ještě ke všemu k Rusákům. Fuj, hanba!

Ale vraťme se k nám. Ludvík Svoboda byl rovněž „sesazen“ – pro zdravotní nezpůsobilost – a už jenom čekal na smrt. Husák abdikoval ve vysokém věku a zemřel přesně dva roky po Vítězném listopadu. Kdo ví, jestli za tu dobu vůbec stačil uspořádat písemnosti a načrtnout paměti. Otázka, co bude dělat prezident, až mu vyprší funkční období, se poprvé začala přetřásat s nástupem Václava Havla. Jestli se nepletu, dokonce s tím začal on sám, že to přece není normální, aby hlava státu odcházela z Hradu rovnou na Slavín, a nebo do propadliště dějin, případně na popraviště.

Ale Havel se o sebe postaral sám. Vrátil se k psaní a morálně-filosofických aktivit mu beztak zůstalo až nad hlavu. Václav Klaus na začátku své politické dráhy jednou žertem odpověděl na dotaz, co bude dělat, když se mu ekonomická reforma nepovede a on jako politik skončí: „Půjdu učit na nějakou zahraniční universitu a budu přednášet o tom, proč se mi to nepovedlo.“

Jenže to bylo víc než před dvaceti lety a obávám se, že už se s takovým závěrem života nespokojí. Nemluvě o tom, že zrovna tohle už opravdu nikoho nezajímá. A že by se Klaus odebral do ústraní psát paměti, na to je příliš vitální a ambiciózní. Stanout znovu v čele politické strany nebo se opět stát předsedou vlády je degradace. Tak trochu jako když si bývalý ředitel přivydělává k penzi ve vrátnici svého podniku. Toho si je Klaus dobře vědom.

Už nějakou dobu se tváří tajuplně, jako že nějaký plán má, a mnoho důležitých lidí z toho teď má bezesné noci, odkud že to Klaus hodlá do všeho kafrat. Domácí rybník byl makroekonomovi vždycky malý a taky v něm dupal jako slon v porcelánu. Pokud jsem s ním občas souhlasil, šlo vždy o zahraničněpolitické otázky. Co je dnes ta slavná Lisabonská smlouva? Zapomenutý fascikl právnického blábolu.

Klaus by byl ideálním představitelem Evropské unie místo van Rampuly nebo jak se ten nikým nevolený nýmand jmenuje. Jenže to by ji Barroso a spol. radši prodali machometánům. Mohl by však napsat fundovanou knihu „Jak reformovat EU“ a bylo by to i záslužné. Ovšem to znamená zalézt na dlouho do pracovny a nikde se nepředvádět. Pochybuji, že to vydrží. Ale mohl by se tím proslavit, poněvadž jeho dílo by se určitě dostalo na „index librorum prohibitorum“. A třeba by mu knihu solidárně pokřtil Salman Rushdie, jehož návštěvu v Praze si Klaus kdysi hrozně moc nepřál.

Inu, s řediteli zeměkoule je odjakživa těžké pořízení a zbavit se jich – přímo nad lidské síly. Podotýkám, že „ředitel zeměkoule“ není funkce, nýbrž diagnóza. A dost rozšířená, může jí trpět třeba školník. Určitě jste na takové lidi v životě narazili.

Zatím je jisté pouze to, že Václav Klaus nikam nezmizí. Bonmot s emigrací snad nikdo nebral vážně. Vlastně o nic nejde, ale přece jen mě na budoucím osudu bývalého prezidenta znepokojuje fakt, že nerudovská otázka „kam s ním“ zaměstnává nezdravě mnoho lidí. I to je výpověď o stavu společnosti a duchovním klimatu. Koneckonců, s exprezidentem to není tak jednoduché jako se slamníkem.

... a Jakl vyhodí Hrad do povětří!

Soudě dle Klausova běsnění, s jakým se loučí s prezidentským úřadem, se obávám, že takto by mohla znít poslední věta v posledním rozkazu vydaném dosluhující hlavou státu, která je zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. Nevím, u které zbraně si odkroutil základní vojenskou službu, ekonomy zpravidla dávali k provianťákům, ale při nácviku bojového poplachu musel být začleněn do jednotky zpětného odřadu.

Povinnou vojnu už nemáme, tudíž si napřed musíme vysvětlit pojmy. Nejen vojáci základní služby, ale ani jejich velitelé se za socialistického vojančení (moje služba vlasti se kryla se školním rokem 1976/77) nedovídali o vypuknutí války z nějaké diplomatické nóty, nýbrž podle toho, do které fáze přerostl bojový poplach. A bojovým poplachem začínaly všechny vojenské akce bez rozdílu.

Většinou se vyhlašoval jako buzerace a končil nástupem a kontrolou plné polní před ubikací. Ale mohl pokračovat výjezdem bojové techniky do záložního prostoru, polním cvičením a v poslední fázi válkou. Vše záleželo pouze na tom, kdy někdo pískne konec.

Při poplachu má každý voják přesně určený úkol podle definice, kterou jsem tenkrát objevil v jedné vojenské brožuře: „Armáda je vzorový model organizace s neosobním pojítkem zajišťujícím maximální efektivnost koordinované činnosti.“ Na výstižnější definici totálního bordelu jsem od té doby nenarazil. Specifický úkol při poplachu má jednotka zpětného odřadu. Zní to jako krycí název, ale ve skutečnosti jsou to zahajovači a likvidovači z Havlovy „Zahradní slavnosti“ v jednom.

Do pole neodjedou úplně všichni vojáci. Někdo musí v kasárnách zůstat, aby se o ně postaral. Pozhasínal, zavřel kohoutky a uklidil svinčík. Ve vyšších fázích poplachu zpětný odřad expeduje do pole proviant, výstroj, munici a techniku. A kdyby v případě války udatná lidová armáda musela ustoupit, zpětný odřad provede likvidaci, aby se postupující nepřítel neměl čeho zmocnit. Zbylí vojáci všechno užitečné snesou na hromadu, polijí benzinem, vyhodí kasárna do povětří a vydají se na spořádaný ústup.

Od nového roku se nemohu zbavit dojmu, že velet jednotce zpětného odřadu je jediná faktická moc, kterou major Klaus ještě má. Humanitární část amnestie (prominutí lehčích trestů a propuštění starců nad hrobem) byla zastíracím manévrem pro zajištění beztrestnosti jeho dosud neusvědčených spojenců. A když hrozilo, že by nejtajnější dokumenty ve státě, k nimž má přístup jenom prezident, měl předat Karlu Schwarzenbergovi, propadl hysterii a raději se spojil se svým úhlavním nepřítelem Zemanem.

Naposledy zhanobil svého předchůdce Václava Havla, bez něhož by byl dodnes bankovním úředníkem, a jeho nakumulovaná zloba se zjevně dosud nevybila. Zbývají mu skoro čtyři týdny a vojáci, které jeho novoroční poplach vyhnal z nástupu před ubikací, si teď v záložním prostoru, což bývá provizorní tábor v lese, kladou znepokojivou otázku, jestli nakonec přece jen nebude válka.

Zatím to vypadá, že Klausův zpětný odřad plní bojový úkol na výbornou. A kdo jiný je povolanější umístit nálože a odpálit Hrad než Klausův dvorní ranař Ladislav Jakl. Petr Hájek by těsně předtím mohl v posledním PŠM (politické školení mužstva) pronést zaklínadlo a všechno to svést na ilumináty. Exprezident si pak může říkat s klasikem: „Čo bolo, bolo. Terazky som majorom.“ To jediné mu už asi nikdo nevezme.

Ústavní, nebo puč?

Do složení slibu a převzetí úřadu mu zbývá ještě měsíc, ale už třímá opratě a práská bičem. Ostatně nové pořádky začal vyhlašovat, když výsledky volby ještě nebyly oficiálně potvrzeny. Kdo? Přece náš nový prezident. A předseda vlády mu naběhl svým prohlášením, že kdyby Zeman odvolal jeho vládu, byl by to ústavní puč.

Co je to proboha za nesmysl, pojem „ústavní puč“? Buď něco proběhne ústavně, a pak to nemůže být puč – i když s výsledkem stokrát nesouhlasíme, a nebo dojde k převzetí moci bez respektování zákonů a ústavy – to je přece puč, revoluce, převrat, umšturc a tak dále – a pak to není ústavní ani náhodou, byť k převeliké radosti lidu obecného.

Připouštím, že puč lze provést ústavními prostředky. Bohužel to možné je, precedentem je únor 1948. Prezident přijal demisi a jmenoval novou vládu v souladu s ústavou. Pouze nedomyslel, čí demisi přijal a co provede ta zločinecká sebranka, kterou potvrdil do nové vlády v dobré víře, že národ v příštích volbách moudře rozhodne. Nedokázal si představit, že už se žádné volby konat nebudou.

Ovšem i tak můžeme pojem „ústavní puč“ brát pouze jako básnickou metaforu, ale v žádném případě ne jako právnický termín. Legitimitu nového prezidenta můžeme zpochybňovat mravně, ne však právně. Co by kdyby... šly volit ty tři miliony, které se na to vykašlaly. S tím si nepomůžeme.

Od roku 1918 se nestalo, že by prezident odvolal vládu. A že se jich vystřídalo dost, ale vždycky to ty vlády položily samy. Teprve náš nový, dosud neinaugurovaný prezident si troufá porušit nepsané tabu a vyhrožuje. Ústava hovoří jednoznačně, článek 62:

Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.

Můžeme se tomu divit, řečeno s klasikem, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit...

Jenže: článek 68 praví: (3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. A právníci už rozjeli dohady, že sněmovna může Zemanovi na just jím dosazené vládě nevyslovit důvěru. Nastane příkladná patová situace a bude se řešit zákulisně. Jak taky jinak. A až se to pěkně umatla upatla, oba tábory svorně předstoupí před občany a budou to vydávat za vítězství politické kultury. Ehm.

Nečas bohužel svým vyjádřením připustil možnost, že by Zeman za jistých okolností mohl vládu odvolat. To není nešikovnost, to je trestuhodnost, neboť připustil spornost výkladu ústavy. Už z pudu sebezáchovy měl prohlásit, že na tohle prezident nemá právo, a nebo neříkat nic. Krucinál, kdo jiný než předseda vlády by se měl umět ohánět ústavou? A u případných sporných pasáží má mít svůj vlastní výklad, za kterým stojí.

Jenže rozhodného slova náš milý Petr „Packal“ Nečas nikdy nebyl mocen. A s prezidentskými zásahy do vládnutí má ostatně zkušenost – Václav Klaus mu před dvěma lety zabránil zbavit se páté kolony jménem Věci veřejné, a proto Josef Dobeš ještě nějakou dobu zůstal ministrem. No a ještě předtím Klaus požehnal Paroubkovi k odstřelu Topolánka.

Takže co se divíme, Zeman má na co navazovat. Akorát to teď rozjede velkém a ducha zákona, kterým se budeme ohánět, vyvětrá spolu s cigaretovým kouřem. Když odhlédnu
od ústavy a podívám se na věc z hlediska politické kultury, tak si na jednu stranu myslím, že vláda, která vládne z milosti jakési Karolíny Peak, nemá co vládnout. Ale na druhou stranu ji nemá co odvolávat zrovna Miloš Zeman. To už rovnou mohl se svou juntou obsadit Hrada volby se nemusely konat.

Všichni prezidentovi muži

Když se v Americe střídají prezidenti, a zvlášť když ten nový vyhrál volby za jinou stranu než jeho předchůdce, automaticky se vymění celá prezidentova administrativa. Bývá to kolem tří tisíc lidí.

Zanedlouho se vymění administrativa i na Pražském hradě. Nevím, kolik lidí s přímým i hypotetickým vlivem na prezidenta zaměstnává Klausova kancelář, ale víc než jedno procento osazenstva Bílého domu to asi nebude. Viditelné tváře Klausovy administrativy se dají spočítat na prstech: Jakl, Hájek, Weigl, Ochvat... ono se tam zas tak moc dramatického nedělo. Rozruch pravidelně vyvolávali jenom dva prezidentovi muži: Ladislav Jakl a Petr Hájek.

Jakl je ranař. I na Hradě někdy musí nastoupit vyhazovač, nejen v bordelu nebo na diskotéce, a většina lidí to tak brala. Dřív měl panovník po ruce kata, v 21. století se musí spokojit s vyhazovačem. Zato Petr Hájek šel na rozum jen málokomu – a ještě méně proč si ho Klaus zuby nehty drží. Ten člověk je diagnostikovatelný blázen, a stejně na něj zarytý racionalista Klaus nedal dopustit.

Přesto byla Hájkova role nezastupitelná a já jsem si ji plně uvědomil teprve před půl rokem, kdy se rozjela volební kampaň a začala bilancovat Klausova éra. Jak už jsem začal výše, metoda „kat a blázen“ měla v dějinách svou logiku. Dnešní historické bádání i laický zájem o dějiny a politiku se mnohem víc zaměřují na katy a je to pochopitelné. Blázny se tolik nezabýváme a je to podle mě chyba. Králové si nevydržovali šašky jen pro své obveselení. Ti měli jeden důležitý a odpovědný politický úkol: říkat na plnou hubu to, co se nesluší pronášet z trůnu vznešenými ústy Jeho Veličenstva.

Hájek pilně publikoval úvahy a pronášel hypotézy často značně ujeté, ale dokázal jimi zaujmout. Kdežto Václav Klaus měl smůlu – a mohl si za to sám svým ješitným autoritářstvím – že ať řekl co řekl, skoro každý nad tím mávl rukou nebo to vehementně odmítl už z principu, že to řekl Klaus. Na podstatu věci nikdy nedošlo.

Když Václav Klaus prohlašoval, že globální oteplování je pitomost a propaganda, akorát všechny naštval, ale nikoho nepřiměl zkoumat, co je příčina a co následek. Zato když Petr Hájek stejný problém zabalil do konspirační teorie, přece jen tím přiměl dost lidí zamyslet se nad věcí z jiného úhlu pohledu, než jaký přikazuje směrnice EU. Hájek měl podle mě za úkol sdělovat národu některé Klausovy myšlenky, které z prezidentových úst veřejnost odmítala brát na vědomí, zato prostřednictvím úst či pera hradního blázna projevovala větší ochotu se jimi zabývat.

Co Hájek říkal a psal sám za sebe a co za Klause, v tom se asi nikdy nikdo nevyzná a v řadě případů to myslím nebude vědět ani on sám, protože s Klausem v mnoha věcech souzněli, i když oba tvrdí opak. A pokud ho prezident přece jen musel veřejně pokárat a navenek se od něj distancovat, činil tak vždy jako jeho dávní předchůdci na Pražském i spoustě dalších hradů: vždyť to říkal jenom blázen.

Tohle se ovšem za chvíli stane dějepisem. Zemák přiveze nové prezidentovy muže a ti budou úplně jiného ražení. Sázím se sám se sebou, jestli nový prezident vybalí na Hradě theatrum pimprlum se Škrholou a Kašpárkem, nebo jestli si funkce kata a blázna nepřibere s chutí sám jako vedlejšák. Ale je to koneckonců fuk, protože obě eventuality nastolují otázku, kdo vlastně bude prezidentovat.