Dodatek o stěhování národů

K blogování mě vyhecovala manželka, abych se vykecával taky někde jinde a dal na chvíli pokoj. Nejsem publicista z povolání tlačený uzávěrkou. Jsem literát, a když se občas chvilku nemusím starat o obživu a něco mě napadne, tak to v klidu sepíšu a upozorním okruh přátel na svůj nový opus. Mého posledního příspěvku o neexistenci Palestinců si kupodivu všiml i celostátní BabišPress.

Autor článku v BP Dnes zkoumal náladu v obyvatelstvu a pohoršil se na mou adresu: „Palestinci prý jako národ neexistují. Nevymýšlím si – i tento názor se objevil na českém internetu.“ Celé si to můžete přečíst tady. Nepřekvapuje mě to, odpozoroval jsem už dávno, že chytat za slovo umí kdejaký blbý novinář, kdežto uchopit za myšlenku je makačka na bednu hodná filosofa. 

Nuže, vždycky jsem vyjadřoval výhradně svůj vlastní názor a nikdy nebudu dělat nic jiného. Stává se, že s mým názorem souhlasí i další lidé, a to mě samozřejmě potěší. Na druhou stranu mi vždycky bylo a bude šumafuk, co o mně soudí odpůrci. Jistě, taky jsem v životě párkrát názor nebo postoj změnil poté, co se má znalost věci ukázala být nedostatečnou a dostalo se mi fundovaného poučení. 

Ale nehodlám polemizovat s někým, a už vůbec ne se před ním obhajovat, kdo mi upírá právo myslet si to, co si myslím. Já vím, proč si co myslím, a dokud to nevím, tak nic neříkám. O znalost věci totiž v těchto sporech nejde. Vlastně jde, ale v jiném smyslu. Upírači na rozdíl ode mě o tom, k čemu jsem se vyjadřoval, zpravidla věděli úplný hovno a poznání bylo až to poslední, čeho svými filipikami chtěli dosáhnout. 

Jsem z toho paf, ale někdy si vážně připadám jako za bolševika. Jistě, nikdo mě za můj názor nezavře, ale hysterické nasazování psích hlav pod praporem politické a všech dalších korektností mi kolikrát připomíná běsnění proti chartistům. Akorát se dnes neříká, že se něco nesmí, nýbrž že se to nesluší, že je to nepatřičné, že to není korektní etc. 

Podle mě člověk, který vůbec je schopen si něco myslet, má svatou povinnost šlápnout do hovna, vrazit klacek do vosího hnízda a dupnout ikoně na kuří oko. To je poslání myslitele. Na korektní, „patřičná“ slova zde máme inflaci elegantních a sofistikovaných papoušků vystudovaných na renomovaných světových universitách. Dřív na tyhle hovadiny stačil VUML. 

Zkrátka a dobře, zase jeden mistr kozy v disputaci o voze přelétl můj článek, aniž by se nad ním obtěžoval zamyslet, a uvedl mě jako příklad vyvrhele, jenž upírá národům právo na sebeurčení. Tak aby bylo jasno, národům toto právo rozhodně neupírám. Ale odmítám ho přiznat teroristické organizaci, byť její představitelé byli korunováni Nobelovou cenou míru. 

Všechny národy odněkud přišly, v tom zase má pravdu jeden polemik přímo na mém webu. Jenže období stěhování národů je šerý dávnověk. A hlavně se tehdejší hordy a kmeny teprve při tomto stěhování začaly formovat v něco, co se až později dalo nazvat národem. Pokud se nedokázaly transformovat v národ, zanikly a rozplynuly se ve zdatnějším obyvatelstvu. 

Tento proces neprobíhal na celé zeměkouli současně. Co bylo proboha u nás, když v Egyptě stavěli pyramidy! Korán vznikl asi 300 let po zničení Alexandrijské knihovny a je na něm zatraceně znát, že Prorok neměl kde studovat. V afrických a jihoamerických pralesích proměna kmenů v národy možná neproběhla dodnes. 

V moderních dějinách se už národy nestěhují, ale zato jsou vystěhovávány. Pověstné jsou Stalinovy transfery neruských národů v Sovětském svazu, nacisté zase plánovali vystěhovat neasimilovatelné Čechy a Poláky někam za Ural. 

Spousta národů a etnik v průběhu dějin zanikla nebo se scvrkla do rezervace, třeba Lužičtí Srbové. A kde jsou legendární Keltové nebo Etruskové, které prokazatelně nikdo nevyvraždil a nesežral? V části naší genové výbavy, jak ukázaly poslední výzkumy. 

U některých skomírajících národů však nastala renesance díky ideji národního státu, kterou hlásali němečtí romantici inspirovaní učením Johanna Gotfrieda Herdera (1744—1803). Stavěli na něm i naši národní obrozenci. Doposud však počítáme jenom národy žijící na domovském území. Židé rozptýlení po Evropě tvořili zvláštní kategorii a čeští ani němečtí obrozenci s nimi ve svých obrodných plánech nepočítali a jejich právem na sebeurčení se nezabývali. 

Židé ovšem dokázali pozoruhodnou věc. Za dva tisíce let bez vlastního území se ani přes pozdější značnou sekularizaci nerozplynuli a zůstali i v diasporách sami sebou nezávisle na vynálezu národního státu. Paradoxně i proto, že museli žít v ghettech, ale hlavně díky svému náboženství a kultuře. 

A poněvadž se jim postavení občanů druhého řádu už zajídalo a o jejich integraci nebyl zájem, vymysleli na konci 19. století sionistické hnutí a nadšenci z jeho řad se začali stěhovat do Palestiny, poněvadž v Evropě o ně nikdo nestál. 

Přicházeli do vybydlené země, postavili první kibucy a začali zúrodňovat poušť. Místní Arabové si ťukali na čelo, co že to ty blázny popadlo. Leč podařilo se a Arabové jim pochopitelně začali závidět. Tak to v dějinách je, že když někdo něco vybuduje, hned si na to jiný brousí zuby. A co barbaři už vůbec nepromíjejí – vzdělaní evropští sionisté přinesli do Palestiny civilizaci. 

Tím se konečně dostávám k jádru věci: Palestina jako geografický termín a státoprávní územní jednotka existovala od roku 135 do roku 1948. Poté se rozdělila na Izrael a Jordánsko. Za 1813 let úřední existence Palestiny se v ní po vyhnání Židů vystřídalo rozmanité obyvatelstvo, ale nikdy v ní nežili Palestinci. Z toho prostého důvodu, že neexistovali. Ti, podle nichž Římané pojmenovali území ukořistěné Židům, tedy Pelištejci či Filištíni, někam vysublimovali pravděpodobně už ve 4. století před naším letopočtem. 

Židé se zkrátka vraceli domů a svět je v tom po druhé světové válce vehementně podporoval, aby od nich měl konečně pokoj a taky aby svoje černé svědomí neměl tolik na očích. OSN tehdy zdatně ukecával mladý diplomat Andrej Gromyko, pozdější dlouholetý ministr zahraničí SSSR. Stalin plánoval, že se Izrael stane socialistickým státem. To mu nevyšlo, a tak se ze sionisty se stala nadávka. U nás ji poprvé použili v procesu s Rudolfem Slánským. 

První Palestinci se objevili až čtvrt století po úředním zániku Palestiny a pár let po šestidenní válce z roku 1967, když už bylo jasné, že Izrael dobyté jordánské území nevrátí. Právem, poněvadž byl napaden. Hranice států se mění v důsledku válek, taková už je logika dějin. A Izrael je v permanentní válce ode dne svého vzniku. Československo povstalo z trosek první světové války a po té druhé bylo okleštěno svým osvoboditelem. Proti sovětské anexi Podkarpatské Rusi nikdo ani necek. 

Na inkriminovaném izraelském území zůstali Arabové, a ti měli dvě možnosti: odstěhovat se o kousek dál do stamilionového arabského světa, jehož náboženskou povinností bylo přijmout je, a nebo se chovat slušně a naučit se žít v oáze svobody a demokracie – pro vlastní dobro. Nutno zdůraznit, že v případě arabského vítězství by Židé na vybranou neměli. Muslimové se chystali dovršit „konečné řešení“ započaté nacisty. 

A ještě jedno si musíme ujasnit: Arabové jsou početný národ a obývají celou řadu státoprávních celků. Jejich společnou identitu tvoří islám, státní příslušnost nehraje podstatnou roli – pokud se ovšem nedá šikovně využít k politické manipulaci. Palestinský velvyslanec v Praze byl etnicky „prachobyčejný“ Arab stejně jako zakladatel PLO Jásir Arafat. 

Výrok Goldy Meirové, že žádní Palestinci neexistují, si pamatuju přes čtyřicet let. Pro minulý článek jsem pátral po jeho zdroji a mimochodem narazil i na vyjádření protistrany, kterou jsem rovněž citoval. Myslím ono veřejné přiznání jednoho představitele PLO, že Palestinci jsou účelový výmysl. 

Ale poněvadž mám rád paradoxy, musím na závěr konstatovat, že Palestinci přece jen existují. S výhradou, že nejsou národ s právem na sebeurčení. Ti, kdo si dnes říkají Palestinci, jsou biologická zbraň vyvinutá v teroristické laboratoři a nasazená do boje za zničení Izraele.

Zeměpisné názvy aneb Filištíni

Pocházím z Českomoravské vrchoviny a je to správný geografický název, který najdete v každém atlasu. Ve smyslu kulturním či etnografickém se ovšem tento region jmenuje Vysočina – bez dalších přívlastků, stejně jako dnešní kraj. Za patvar Českomoravská vysočina nás učitelé vyhazovali od tabule s pětkou, abychom si zapamatovali, odkud jsme.

Je to už padesát let, co jsem si oba názvy rodného kraje vryl do paměti, ale na „Českomoravskou vysočinu“ co chvíli narazím dodnes. Taky jsem zažil několikeré přejmenování země, ve které žiju. Ale za tu dobu se přejmenovala spousta zemí a mnohé mají hranice úplně jinde. 

Je však podstatný rozdíl v důvodech přejmenování. Obyvatelé Cejlonu se usnesli, že si budou říkat Srí Lanka. Je to jejich věc a nikdo jim do toho nemá co mluvit. Já se dnes budu zabývat případy, kdy zemi přejmenovala cizí mocnost. 

Když Hitler v roce 1938 anektoval Rakousko, okamžitě ho přejmenoval, poněvadž slovo „říše“ měla v názvu státu ta jeho. Österreich v překladu znamená východní říše a země se tak jmenuje proto, že kolébkou Habsburků je Švýcarsko, odkud expandovali východ. A tak se z Österreichu stala Ostmark, východní provincie, a z Rakušana Ostmärker. 

Ostmark vzala za své s koncem války stejně jako Protektorát Čechy a Morava. Jeden název země stanovený okupantem však překonává všechny vytrvalostní rekordy, a tím je Palestina. Palestinou nazvali židovskou vlast Římané po porážce Bar Kochbova povstání r. 135 n. l. A potupili Židy tím, že jejich zemi, z níž se stala římská provincie, pojmenovali podle úhlavních nepřátel Židů – Pelištejců neboli Filištínů v kralickém překladu. Ano, to je ten známý příběh o Davidu a Goliášovi. Obr Goliáš byl Filištín, v ekumenické verzi Pelištejec. 

Filištíni patřili mezi tzv. mořské národy a poslední historický konsensus praví, že do Judska připluli z Kréty. Jednalo se o lid indoevropský, nikoli semitský, česky řečeno to byli přivandrovalci, kteří se Zemí zaslíbenou měli společné akorát to, že ji přijeli vyplundrovat až bůhví odkud. 

Jako samostatné etnikum vyhynuli nebo se někam vypařili koncem 5. století př. n. l. Zkrátka když Římané pojmenovali Judsko Palestina, Filištíni už půl tisíciletí neexistovali a islám byl vynalezen teprve za dalších pět set let. 

Izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová (1898—1978) proto měla svatou pravdu, když 15. června 1969 v rozhovoru pro The Sunday Times prohlásila: „Nic takového jako palestinský národ neexistovalo. Kdy existoval nezávislý palestinský národ s palestinským státem? (…) Nestalo se to, že by existoval palestinský národ v Palestině, který by se považoval za palestinský národ a my přišli, vyhnali je a zabrali jejich stát. Oni neexistovali.“ 

Neexistenci Palestiny a Palestinců potvrdili dokonce oni sami, když jeden z Arafatových parťáků, člen Výkonného výboru PLO Zahír Músejn 31. března 1977 prohlásil v rozhovoru pro nizozemský list Trouw: „Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního palestinského národa. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem.“ 

Neměli bychom se tak nekriticky ohánět argumentem, že „již staří Římané...“ Na jejich lumpárnu se v návalu dalších historických událostí zapomnělo a Palestina zůstala jako geografické označení, nad kterým si nikdo nelámal hlavu. Dokonce ani zakladatel sionismu Thedor Herzl (1860—1904). Nebo spíš musel respektovat úřední název britského protektorátu, když s britskou vládou vyjednával založení židovského státu.

Novodobí Filištíni mluví arabsky a jsou to úplně normální Arabové jako všude kolem. Se svými soujmenovci nemají geneticky nic společného, nejsou svébytné etnikum. To, že si říkají Palestinci, má stejnou váhu, jako když si já začnu říkat Inuita. Slovo Eskymák je podle doktríny korektnosti zakázané stejně jako černoch nebo cikán. Tak by se snad konečně slušelo vymazat z mapy i tu Palestinu. Jenže to by OSN nesměla být „spolkem protievropsky orientovaných analfabetů, despotů a kanibalů,“ jak zhruba v době obou výše citovaných interview prohlašoval Otto von Habsburg. Zdroj si už nepamatuju. 

Ale můžeme si Palestinu a Palestince zakázat sami a ta slova nepoužívat, protože jsou hanebná. Navíc Palestina od r. 1948 neexistuje už ani jako náhražkový zeměpisný pojem. A ještě pro úplnost: Česká republika nemá ve Filištínsku reciproční diplomatické zastoupení, protože se jedná o území svrchovaného Státu Izrael, kde velvyslanectví pochopitelně máme. Filištínská ambasáda v Praze je hanebný pozůstatek komunistické éry, kdy jsme naopak neměli velvyslanectví v Izraeli a Izrael u nás. 

Novoroční ohňostroj a tajný muniční a zbrojní sklad v suchdolské rezidenci jsou pádným důvodem k nastolení reciprocity. Tedy vypovědět diplomatické styky s Filištíny. Leč podle výsledků posledních voleb se spíš obávám, že naše ministerstvo zahraničí otevře český zastupitelský úřad ve Filištínsku.